reklama - klikněte

 

 reklama - klikněte

 

 Frýdecko-Místecko | Opavsko | Ostravsko                     NABÍDKA PRÁCE

Hlavní stránka | e-Meníčka | Napište vydavateli | Přidat podnik  


Co jsem hledal, našel a pro Vás ochutnal?


PILSNER URQUELL
Přečetl jsem si několik hodnocení téhle hospůdky na Facebooku a rozhodl se, že tam tedy zaskočím na žejdlík a něco na zub v rámci zakončení pracovního týdne. I jsem rád, že jsem to udělal. Dorazili jsme něco po páté odpoledne a na zahrádce to hučelo jak v úle. Dostalo se nám milého přivítání od personálu a posadili jsme se ke stolu v hlavní místnosti. Místo je to příjemné a jídlo a pití vynikající. Okoštoval jsem pár „škopků” a musím říct, že pivečko bylo bezchybně načepované. Dal jsem si také tlačenku s cibulí, sekanou svíčkovou a moje paní si dala jitrničku, všechno s fantastickým, skutečně domáckým chlebem z Řepišťské pekárny, měkoučkým, chutným, s křupavou kůrčičkou.
Nicméně pojďme k tomu hlavnímu důvodu, který mně se přivedl, k plzeňskému ležáku. Jak většina milovníků tohoto typu piva ví, tím hlavním, co tvoří chuť tohoto ležáku je Žatecký chmel, který je také podstatou výrazného chmelového aróma, které pomáhá rozpoznat to pravé Plzeňské od jiných. Ale je zde jedno ALE. Ale je to pravda pouze v případě, když je plzeňské správně načepováno a je o něj postaráno s tou správnou péčí. Řekl bych, že v téhle hospůdce se o pivo starají opravdu skvěle. Jejich ležák je krystalicky čistý, zlatavé barvy, ostřejší chuti, která přes suchou pokračuje k hořkému zakončení. Mohu zodpovědně říct, místní Plzeňské je jako křen. Navíc místní výčepní pan Jakub je přihlášen do mezinárodní soutěže Pilsner Urquell Master Bartender. Řekl bych, že jeho šance jsou velké.

Více o podniku U Datla  také na serverech , ,       Archiv

HOVĚZÍ VÝVAR SE ZELENINOU A PETRŽELKOVÝMI NOČKY
Ačkoliv bydlíme již vice než 10 let pár kilometrů daleko, do Restaurantu Výtopna ( http://orlova.vytopna.cz/ ) jsme se s mou ženou poprvé dostali až před dvěma dny. Začal jsem předkrmem připraveným z obřích slávek, česneku a vinného sosu. Další chod - Hovězí vývar s petrželkovými nočky byl také skvělý.
Jak jsem popsal výše, rozhodl jsem se pro tento typ polévky. Měl jsem chuť na něco ne „příliš zdravého” a také trošičku tučnějšího. Tato polévka byla trefou do černého. Ano, jediné co musím dodat, je to, že jsem si ji vylepšil špetkou černého pepře.
Polévka měla vynikající chuť, podobně jako již známé polévky mé babičky, ale byla trochu silnější. Což bylo samozřejmě dobře. Ačkoli byla miska spíše menší, díky petrželkovým nočkům, drobně krájené zelenině a hlavně velké části, tvořené kousky vařeného masa, bylo to vše velmi syté. Být toho jen o trošku více, těžko bych všechno snědl, protože na mne ještě čekala pečená kachna. Shrnuto, polévka byla chutná, i když možná ne tolik, jako další chod ;) Ano, bude to mít pokračování.
Pokud milujete silné vývary, budete šťastni. Pro ostatní, typicky skvělá, řekl bych domácí polévka.
Na závěr nesmím zapomenout, že číšník byl excelentní, schopný poradit, rychlý a příjemně veselý. Byl jsem spokojený, samozřejmě. Měli byste si zajít do Výtopny v Orlové a zkusit jejich pohostinnost a samozřejmě kuchyni.

Více o podniku Výtopna restaurant  také na serverech , ,       Archiv

OBŘÍ SLÁVKY V BÍLÉM VÍNĚ, ČESNEKU A PETRŽELCE
Miluji mušle. Mají docela neobvyklou chuť, na rozdíl od jakýchkoli jiných mořských plodů. Slávky mají svou vlastní chuť, ne tak výraznou jako ústřice, ale přece jen mají mírnou chuť "oceánu" podobně jako škeble. Moje nejoblíbenější byly vždy ty vařené otevřené s bílým vínem, česnekem a čerstvou petrželkou. Užíval jsem si jich se sklenicí Chardonnay v malých hostincích kolem anglického Chelmsfordu. Při psaní těchto slov, musím být opatrný na klávesnici mého notebooku, protože díky těmto vzpomínkám se mi sbíhají sliny – no zkrátka, abych si do ní nenacintal. Ale co se stalo včera!? Jen si představte, užíval jsem si ty samé slávky, podle stejného receptu. Toto jídlo je známé jako Moules Marinières nebo "Námořnické mušle" nebo Lodníkovy mušle" Bylo to déjà vu, nebo to bylo chyba v Matrixu, to nevím. Ale rozhodně vím jedno, orlovské mušle byly moc chutné! Kromě toho, když jsem si tento předkrm objednával, ani ve snu by mně nenapadlo, že se bude jednat tzv. Novozélandské velké a šťavnaté, zelenoreté. Jejich jméno pochází ze zeleného lemování okraje mušle, jakoby zelenou rtěnkou. Ti, kteří něco o mušlích vědí, musí se mnou souhlasit, že zelenoretá je nejlepší na celém světě. A tak jsem si je moc užil v této malé restauraci na předměstí Orlové. Je to opravdu skvělé, že ano?! V mé misce byly ty velké buclaté, šťavnaté, zelenoreté mušle, mnohem větší než ty černé, na které jsem zvyklý z mého milovaného pobřeží jižní Anglie. Zajděte si na ně do Výtopny v Orlové ( http://orlova.vytopna.cz/ ). Toto fantastické jídlo se skládá z čerstvých mušlí jemně dušených v bílém víně, s česnekem, petrželkou a máslem. Řekl bych, že víno zde použité byl nějaký suchý nebo polo-suchý Ryzlink rýnský. Ale je to jen můj odhad. Zkuste to a budete pět chválu ve stejném stylu, jako já.

Více o podniku Výtopna restaurant  také na serverech , ,       Archiv

PEKINGSKÁ POLÉVKA
Drobně nasekaná mrkev, drůbeží maso, rozšlehané vejce a především škrobový základ, který dává tomu všemu typickou konzistenci a chuť. Tak to jsou věci, které mně nutí dát si Pekingskou polévku, vždy když jdu či jedu okolo malého podniku na rohu ostravské „Tyršovky“ a Čs. Legií. Vlastně si tuhle polévku dávám, kdekoli ji mají na jídelníčku, protože rád ochutnávám a porovnávám. Prozatím, a to musím zaklepat na bambus, je ta z Asijského bistra Orient II. stále tou nejlepší, co jsem kdy, kde okoštoval. Včetně Malé Číny, či chcete-li londýnského Chinatownu. (Do té opravdové, velké Číny jsem se ještě nedostal, i když moc rád bych, to mi věřte.)
Ano, souhlasím s tím, co si teď mnozí z vás jistě povídají pod vousy. Že asijských bister vyrostlo v posledních letech v České republice mnoho a mnohdy se zde setkáváte s ne příliš velkou kvalitou, o hygieně nemluvě. Bohužel mnozí kuchaři a obchodníci z Asie nedělají svým krajanům tu nejlepší reklamu. Ale za tohle bistro se přimlouvám. Zajděte tam, dejte si cokoli, co mají na jídelníčku, a uvidíte, že budete spokojeni. Já tady vždy mlaskám a chrochtám blahem.
Více o podniku Asijské bistro Orient II.  také na serverech , ,       Archiv

KONFITOVANÉ KACHNÍ STEHNO, KNEDLÍK, ZELÍ
Moje těžce zkoušená duše a polomrtvé chuťové buňky hlasitě volaly po změně k lepšímu. Díky Bohu, že se mi tedy podařilo rychle najít malý hostinec v Proskovicích nedaleko Ostravy ( www.penzion-florian.com ) . Popravdě bylo to hned následujícího dne po mém posledním dobrodružství s brusinkovým želé v Mercure. A tak jsem strávil pár hodin ve vlídném a klidném prostředí Penziónu Florian, jak je uvedeno výše. Příjemný, domácký interiér, společně se skvělým jídlem, to vše mělo blahodárný účinek na můj žaludek a všechny ostatní důležité orgány.
Čtouce tyhle řádky, určitě si kladete otázku jakouže domácí specialitu si tam Bikocom dal. Takže jednoduchá odpověď je zde. Kachní stehýnko, konfitované s maximální péčí. Masíčko bylo šťavnaté a plné fantastické chuti. Křupavá kůrčička na povrchu byla fantastická dvojnásob díky lahodnému koření. Když jsem to jedl, pomlaskával si a chrochtal blahem, byl jsem v sedmém nebi, jak se říká. Ale píšu tady jen o mase a to není správné. Na mém talíři byly i Karlovarské a houskové knedlíky a kysané červené zelí. Obě přílohy měly vyváženou chuť a cítil jsem, že šéfkuchař ve Florianu je prostě mistrem svého oboru. Šťastným mně činila také velikost porce. Nedá mi to a musím porovnat „ptačí porce“, které servírují v tzv. „velkých mezinárodních hotelích“. Proti Florianu? Nebe a dudy. Však si to tohle srovnání můžete udělat sami. Běžte do Proskovic, běžte do Floriana… A užijte si to!
Více o podniku Penzión Florian  také na serverech , ,       Archiv

ŠUTELICA
Miluji domácí polévky a to tak, že moc. Nejoblíbenějšími jsou pro mne fazolačka a zelňačka. Vzpomínám si jak je obě vařívala moje babička. Souhlasíte, že naše babičky byly těmi nejlepšími šéfkuchařkami našeho života, že ano? Kdykoli když jím nějaké klasické jídlo, srovnávám ho s podobným, které si pamatuji z dětství. Díky kuchařskému umění mé babičky, tak mají současní šéfkuchaři laťku nasazenu hezky vysoko při tom, když hodnotím jejich současné výtvory.
Když mi příjemná servírka v Penziónu Florian ( www.penzion-florian.com ) doporučila z jejich denní nabídky polévek Šutelicu, musela mi to opakovat dvakrát, protože jsem neporozumněl názvu. Bohužel nevěděla z čeho takový název pochází, ale za to znala složení této Slovenské národní polévky. A tak jsem si Šutelicu hned objednal.
Byly v ní velké černé fazole a kysané bílé zelí. Moc nescházelo a začal jsem si zpívat hit Paula McCartneyho a Stevie Wondera - Ebony and Ivory... Navíc byly v polévce houbičky, kousky slaniny a čerstvé petrželové natě. Jako bych našel poklad. A co teprve ta fantastická kombinace? Dva mé nejoblíbenější druhy zeleniny společně s dalšími chutnými surovinami.
Závěrečná otázka zní, jak tedy Šutelica chutnala? Odpusť mi babičko... Tahle polévka byla jedním z mých nejsilnějších kulinářských zážitků posledních let. Byla jemná a přitom nakyslá, byla hustá a plné chuti. Chrochtal jsem a mlaskal blahem a s každou lžící chválil místního šéfkuchaře. Když se servírka vrátila zpět k našemu stolu našla mou polévkovou misku vymetenou jako by byla zrovna z myčky vytažená.
Více o podniku Penzión Florian  také na serverech , ,       Archiv

SLADKÝ CHŘESTOVÝ SORBET
Vážení přátelé – ano, musím veřejně učinit doznání k mé počáteční nedůvěře ke zvláštní kombinaci zeleniny a sladkého dezertu. Ten chřest v názvu sorbetu nebylo opravdu nic, co by mi pomohlo se rozhodnout pro objednávku ihned po číšníkově nabídce. Bylo to snad proto, že jsem si nedokázal představit jeho chuť. Snad ze strachu, že budu zklamaný díky té chutí. Snad i z mnoha dalších důvodů jsem váhal trochu delší dobu, než jsem si objednal výše uvedenou "zmrzku", jak se říká tady v Ostravě. Nicméně, když jsem to ochutnal poprvé… Ó, můj Bože... V tu chvíli se stalo hned několik věcí najednou. Nejprve jsem získal velmi intenzivní pocit, že jsem objevil něco zcela mimořádného. Za druhé, zjistil jsem, že všechny mé pocity jsou veskrze pozitivní. Za třetí, díky tomuto chřestovému sorbetu jsem vymazal všechny negativní zážitky z mé mysli. (Zejména ty s hlavním chodem, který jsem jedl před tímto dezertem. Bohužel pro Restauraci Janak,  ( www.mercureostrava.cz ) vše současně zaznamenal i můj iPhone.) A za čtvrté, jsem došel k přesvědčení, že i když to bylo jediná dobrota v této restauraci, určitě se tam vrátím. Zkuste si představit, aroma paliček zeleného, čerstvého chřestu a smíchat je spolu s mírně nasládlou chutí a chladivým pocitem v jednom. Představili jste si, tento malý zázrak ve vašich ústech? Skvělé! Ale to je jen malý zlomek toho, co můžete očekávat od tohoto vynikajícího sorbetu ve skutečnosti. Tak, pospěšte si lidičky, chřestová sezóna nebude trvat věčně…
Více o podniku Janak Restaurant & Bar  také na serverech , ,       Archiv

SVÍČKOVÁ NA SMETANĚ S KOMBINACÍ MALÝCH KNEDLÍČKŮ A BRUSINKOVÝM ŽELÉ
Předehřátý talíř lze sice hodnotit jako plus. Nicméně ani teplota talíře nedokáže zlepšit teplotu noků a Karlovarských mini knedlíků, to dá rozum. Takže, bohužel, obě přílohy byly zcela chladné a poměrně tvrdé. Omáčka byla nevýrazná, řekl bych až příliš nevýrazná. Žádná chuť mrkve, žádná chuť celeru nebo petržele. Nadměrné potlačení chuti u tohoto typu omáčky je možná dobré pro některé jídelny ve školkách, ale ne pro hotelové restaurace. Špikovaná svíčková měla standardní chuť, snad kromě toho, že maso bylo poněkud nedbale odblaněné. Řekl bych, že kuchaři z Janáka by měli projít pár hospod v našem regionu. Mám na mysli hospody, které nabízejí českou klasiku tím správným způsobem – a za poloviční cenu, samozřejmě. Zdá se, že vařit pod imaginárními křídly hotelu Mercure ( www.mercureostrava.cz ) ještě nebude všechno, není-liž pravda? Nakonec, pojďme na samostatnou kapitolu, která se nazývá Brusinkové želé. Ano, tato "věc" byla i součástí názvu jídla v jídelníčku restaurace Janák. Troufám si tvrdit, že ta tmavě fialová hmota neobsahovala ni jednu brusinku kromě té uvedené v názvu. Kyselá, zkvašená chuť byla podobná ovocnému vínu zapomenutému dva dny ve sklenici. Nemluvě o konzistenci želé. To bylo rozděleno do dvou "půlměsíců". První z nich jsem ochutnal se zkřivenými ústy. Druhý se mezitím sám rozpustil do omáčky… Díky tomu omáčka dostala alespoň nějaký chuťový výraz. Bohužel, kvasně kyselý výraz. Bože, chraň naše české speciality proti dovezeným manýrům… Ach jo…
Více o podniku Janak Restaurant & Bar  také na serverech , ,       Archiv

Dýňový krém s opečenými semínky, s parmazánem a lesními houbami.
Dýňovou polévku mám velice rád. Bohužel, tohle vynikající jídlo není příliš často nabízeno v českých restauracích a hospodách. Byl jsem proto příjemně překvapen nabídkou restaurace Janák. Krémová konzistence, vůně a barva polévky v talíři, to vše naznačovalo, že i její chuť bude skvělá. A byla to pravda. Výrazná dýňová chuť mi dělala radost s každou lžící, s každým soustem. Dokonce, i když jsem zjistil, že v polévce se nenachází ani jedno pražené semínko. Dokonce, i když jsem zjistil, že tři velmi malé kousíčky hub jsou pravděpodobně jen obyčejné žampiony. Dokonce, i když jsem objevil pouze 2 (slovy dva) kousíčky sýra. Pořád jsem byl spokojen díky opravdu mimořádné chuti této polévky. Možná, že takové "podnikové úspory", jsou dány současnou ekonomickou krizí. Možná, že šéfkuchař neví, jak připravit pražená semínka. Nejsem si docela jistý. Přesto se, ale budu určitě snažit vrátit se právě kvůli této chutné polévce.
Více o podniku Janak Restaurant & Bar  také na serverech , ,       Archiv

POLOTMAVÝ SPECIÁL ROHAN 13°
Tak za prvé, musím rozhodně popřít fámu, kterou o mé maličkosti šíří jazyky zlé a jedovaté. Není pravdou, že bych byl býval kdykoli v tomto či minulých životech ujížděl na pivu. Pravdou totiž je, že ujíždím, ujížděl jsem a ujíždět budu pouze na SKVĚLÉM PIVU!
A za druhé, rovněž musím dementovat, že bych za pivem byl ochoten jít třeba pěšky. Každý ví, že pěšky nechodím jaksi ze zásady. Ovšem, za SKVĚLÝM PIVEM šel bych světa kraj...
Není tedy divu, že když jsem se dozvěděl o tom, že v Rohově se čepuje místní kvasnicový speciál, naplánoval jsem nedělní rodinný výlet do těch končin. Rohované mi prominou, ale do té doby jsem o jejich obci neměl ani páru, ale těšil jsem se jak malý Jarda, vlastně jak malý Míša. Ženě a dětem jsem namluvil cosi o naprosto nevídaných kulturních, historických a přírodních krásách obce Rohov a spoustě atrakcí, před kterými Dinopark je slabým odvarem ředěného jitrocelového čaje. Ještě jsem potajmu zkontroloval, zda moje lepší polovička má v kabelce řidičský průkaz, vypnul v domě elektřinu, abych dostal ratolesti od počítačových her, zadal do navigace Rohov a opustili jsme dobrotivé lůno matičky Ostravy.
Když jsme vešli, dýchla na nás atmosféra nefalšované vesnické hospody někdy z počátku minulého století. Usměvavá paní hostinská v naprosto stylovém kroji, pípa jako by ji vystřihnul z filmu o dobrém vojáku Švejkovi, dobové malby na zdech, dobové obrázky v rámečcích, no jedním slovem paráda.
Nu a z toho, co jsem okoštoval, se s vámi dnes podělím o dojmy z polotmavé kvasnicové třináctky. Už to jak se v Hospodě U Komárků tohle pivečko podává, je moc fajn. Akorátně vychlazené, barvy tmavého jantaru, ve které se odlesky žlutého světla žárovek mění na karmínové třpytky, s hutnou, smetanově bílou čepicí, v půllitrových baculatých sklenicích s uchem, přesně v takových, které znáte třeba z Hrabalovsko-Menzelovských Postřižin. Voní jemně kvašením a ruka, objímající krýgl-buclák pomocí palce a ukazováku, s prostředníkem, prsteníkem a malíkem zastrčeným ve skleněném uchu, se už nemůže dočkat, až vám tu dobrotu donese ke rtům. Zkrátka, jedna báseň. A co teprve když okusíte.
Říz se okamžitě uchytí na patře a příjemná hořkost postupuje od okrajů jazyka k jeho středu a nakonec ke kořeni, kde se teprve po polknutí rozehrají doširoka všechny tóny, včetně lehoulince nasládlých. Pivečko má trošičku hustší konzistenci, která mu rozhodně není ke škodě. Ba právě naopak, dává mu jedinečnost a kulatost. A jak se říká, tahle lahoda teče do krku sama.
Co dodat? Za prvé, že jsem v Rohově určitě nebyl naposledy. Za druhé, že až tam také vyrazíte, zkuste si nejdříve objednat místa a hlavně, pokud si budete chtít i dát něco z tamní kuchyně je nutné, OPRAVDU NUTNÉ udělat objednávku předem.
Jo, a abych nezapomněl. Ten rodinný výlet se samozřejmě vydařil, protože jsem z Hospody U Komárků odcházel tak příjemně naladěn, že jsem byl ochoten splnit ženě a dětem cokoli.

P.S. Mé díky patří i Martinovi Stiborskému za skvělý tip.

Více o podniku Hospoda U Komárků  také na serverech , ,       Archiv

S KÝM MY TU (PROBOHA) V OSTRAVĚ PEČEME?
Sobotní a nedělní rána by měla být příjemná, klidná a plná pohody. A k takové pohodě určitě přispívá dobrá snídaně, s kávou, která zavoní a s nějakou dobrotou k zakousnutí. Člověk by si to měl užít, daleko více než ve spěchu a chvatu všedního dne.
S myšlenkou na právě takové ráno, jsem se vydal prozkoumat hlavní tepnu ostravského centra – Nádražní ulici. A jak si tak pomaličku jedu v místech poblíž zastávky Stodolní a okukuju výklady, najednou mne do očí udeří nápis hlásající: „PŘÍJEMNÉ POSEZENÍ U KÁVY“ v podniku „PEKAŘI A SPOL“. No to si dám líbit, jen aby měli v sobotu ráno otevřeno. Kouknu na hodiny na palubce, máme 08:37. Vystupuji z auta a registruji další poutač na výkladu daného podniku, kde se píše o tom, že do 10:00 je ke kávě kobliha zdarma. Slevy nežeru a koblihy taky, ale řekl jsem si, že spousta lidí toho určitě využije a že to není špatný nápad jak přitáhnout hosty do podniku. Koukám na cedulku na dveřích a říkám si, že odpovědná vedoucí Pospíšilová Dagmar bude asi schopná žena, když má o hosty zájem a dává jim to svou nabídkou znát. Vidím, že v sobotu je otevřeno od 06:30 do 10:30, tož jsem se opřel do dveří a celý natěšený vešel.
Na můj pozdrav jsem se sice odpovědi nedočkal. Na místo pozdravu paní nebo slečna stojící za pultem jen procedila mezi zuby:“Co to bude?“. Inu, rázovitý region, pomyslel jsem si a zeptal se zda by mi mohla uvařit kávu. Obsluhující ženština otočila oči v sloup a opáčila jestli nevidím, že úsek s posezením je v sobotu zavřený. Koukám na barikádu ze židlí a na svou obranu, že jsem takový debil a nevím takovou základní a všeobecně známou skutečnost, že úsek s posezením je v sobotu zavřený, docela zblble argumentuji tím, že na výkladě mají napsáno cosi o příjemném posezení u kávy a taky, že v sobotu otevřeno mají. Odpověď obsluhy? Stále stejně rázovitá: „To mně nezajímá, co je tam napsáno, v sobotu se káva nevaří.“
No, koukal jsem na ni jak Klaus na novou propisovačku a přemýšlel, co jí odpovědět. Nakonec jsem se otočil na podpatku a šel ven se slovy, že jsem zde byl naposled. Žena za pultem se jen ušklíbla, něco ve stylu – „no tos mi to nandal, bez tebe tady schudnu“.
Když jsem si výlohu s klamavou reklamou fotil, vyšla ven a prý proč to tady fotografuji. Tak jí povídám znovu, to co jsem jí řekl už v prodejně, že mají klamavou reklamu a to je ten důvod proč si to fotím. Ostravská Jiřina Švorcová mne ovšem vyprovodila nevyvratitelnou logikou: „S tím mě tu neotravujte, to si řešte s vedením firmy.“ Přiznávám, že jsem to v tu chvíli nezvládnul a ukončil debatu s tím, že jsem tuto dámu zcela negentlemansky poslal do místa začínajícího na „pr“ a končícího „el“. Jsem hulvát a hovado – v tomto rázovitém regionu, to asi někdy prostě jinak nejde.
Na její radu ať si to řeším s vedením firmy z vysoka kašlu. Já totiž řešení mám, prostě nemám jediný důvod tomuto podniku svěřit jedinou svou korunu. Pro mě „Pekaři a spol.“ už navždy Never More. A vám to lidičky doporučuji taky.
Každý příběh by, ale měl mít dobrý konec. A tento ho má, nebojte. Jen pár metrů od téhle „jedové chýše“ je Pekařství Illík. Vešel jsem tam a byl jako v jiném světě. Sice bez bombastických hlášek o příjemném posezení u kávy, ale za to s báječným děvčetem za pultem, které mělo visačku „Brigádnice Katka“. Tahle Katka mi bez řečí kávu uvařila, doporučila chlebíčky, koláčky, když jsem si vybíral další pití, dala mi vybrat i z dalších možností – no prostě paráda. Takže já to ráno nakonec měl moc příjemné, i když jsem u toho musel jen stát u vysokého stolku, káva byla skvělá, koláčky moc chutné a chlebíčky taky. Od Illíka jsem odcházel s tím, že jsem sice zde byl poprvé, ale rozhodně ne naposled.
       Archiv

BAGETA S KOZÍM SÝREM A (PŘEKVAPENÍM)
Bonjour, mesdames et messieurs. Pokud by jste hledali v Ostravě příjemnou kavárničku, kde si můžete posedět a relaxovat, kde si můžete dát báječnou kávu, ještě báječnější sandwiche, dezerty domácí výroby a speciality belgické kuchyně - nehledejte. Už jsem takové místo našel. Jmenuje se La Petite Conversation.
Už když jsme vstoupili dovnitř, dýchla na nás příjemná atmosféra kavárniček frankofonní, valonské části Belgie a není divu, protože majitel kavárny, David Girten pochází z Liège, což je nejdůležitější kulturní centrum Valonska.
Právě tohle propojení kultur, dle mého názoru, přináší oživení do stojatých vod nejen v oblasti gastronomie. Když jsou vzájemně propojeny zdánlivě nesourodé ingredience, ve výsledku často dostaneme zajímavou, novou nečekaně skvělou chuť.
Přesně tak tomu bylo u bagety, kterou jsem si zde objednal. Byla plněna kozím sýrem, rukolou, zeleným salátem a rajčátky. Řeknete si jistě, a co na tom bylo tak zajímavého? Zajímavé na tom bylo, že to nebylo všechno. Byly tam ještě vlašské ořechy. Řeknete si, co ten Bikocom nadělá, vždyť ořechy v sýru také nejsou nic zvláštního... Jenže, děcka, kromě toho všeho tam byl také med! A to je to o čem jsem psal výše. Spojení nečekaného, zdánlivě nespojitelného. Věřte mi, že jsem si pomlaskával a pochrochtával blahem, když jsem tu bagetu jedl. Výrazná chuť kozího síra, jako by byla uhlazována medem a měkkost zeleniny zase doplňovaná tvrdostí ořechů. Rozhodně jsem zde nebyl naposledy. A vy taky zajděte, nebudete litovat a budete se rádi vracet. Bon Appetite!
Více o podniku La Petite Conversation  také na serverech ,       Archiv

KANČÍ ROLÁDA S VELIKONOČNÍ NÁDIVKOU, ŠŤOUCHANÝ BRAMBOR
Bylo, nebylo, nahoře na jednom kopci nad Ostravou stála hospůdka jako malovaná. V té hospůdce byla parta šikovných kuchařů, číšníků a vůbec celého personálu. A protože tam moc dobře vařili a k hostům se hezky chovali, byl v době oběda nebo večeře docela problém najít nějaké volné místo.
Že vám to, děcka, připadá jako začátek nějaké pohádky? No nedivte se, protože já si v Restauraci U Dvořáčku jako v pohádce připadám, vždycky když tam zajdu na nějakou dobrotu.
Toho sobotního odpoledne jsem tam zavítal na pozdní oběd a nechal si od Rudolfa Dvořáčka mladšího poradit, ať si dám něco stylového, když už máme ty Velikonoce na krku, a řeknu vám, dobře jsem udělal. Dobře, předobře!
Kančí roládky byly co se týká masa křehoučké a vrstva slaniny pod vrstvou kančího, dodávala tomu všemu šťávu. Velikonoční náplň roládky tvořila houska, petrželová nať, hrášek, paprika, další drobné kousíčky slaniny a nezbytné vajíčko. Samotné spojení masa a slaniny s ostatními ingrediencemi nádivky bylo jako by jste jeli na tobogánu, nahoru k divokosti a dolů ke klidu a pohodě. Dva fantastické kontrasty! Já vím, čekáte jestli napíšu, že jsem mlaskal a chrochtal blahem... No schválně, co by jste, děcka, řekli? Valte ke Dvořáčkům, dejte si tuhle mňamku a odpověď najdete. A málem bych zapoměl na šťouchané brambůrky. To totiž bylo némlich to samé, Klid bramborové hmoty, doplněný kousky slaniny, no zkrátka pohádka...
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

VALAŠSKÁ KRKOVICE NA GRILU, S KŘENEM A KLOBÁSOU
Už při minulé návštěvě příborské Restaurace Mexico jsem si pochvaloval spojení různých kuchyní a tak jsem se rozhodl v tom pokračovat i dnes. Název Valašská krkovice k tomu přímo vybízel.
A dobře jsem udělal. Plátek vepřové krkovičky, grilovaný a akurátně kořeněný byl měkoučký a šťavnatý. Ale to jsem trošku předběhnul. První, co mně samozřejmě upoutalo, to byla barevnost podávaného jídla a jeho příjemná vůně, ve které se mísily tóny opékaného vepřového masa, klobásy a čerstvě nastrouhaného křenu. Kdyby tuhle kombinaci zvládnul namíchat některý z výrobců parfémů, chlapi by to svým drahým polovičkám kupovali jako diví, to se klidně vsadím. A teď k těm barvám. Tmavě červená klobása, naříznutá do ježka, doplněna svěží zelenou listu Medvědího česneku a bílo nastrouhaného křenu, ve mně chtě nechtě evokovala barvy mexické vlajky. Takže, když nad tím tak uvažuji, v téhle příjemné hospůdce, to bylo opět stylové. Jak jinak, že ano?
Šťavnatá, kořeněná chuť krkovice, typická zemitost a domáckost klobásy a k tomu ten křen, jen tohle by stačilo, aby člověk byl povznesen k psaní lyrických veršů pro paní kuchařku. Jenže k tomu vedle, v této restauraci tradičně skvělých "amerik", byl ještě přílohou čerstvý salátek položený na kadeřavém listu. Za tu jeho zálivku a kombinaci ingrediencí by si zmíněná paní kuchařka zasloužila metál.
Pomlaskal jsem si a pochrochtal blahem a řeknu vám děcka, ještě jednou mi něco podobného v Restauraci Mexico způsobí, tož je zařazení mezi podniky, které mají nálepku Bikocomova vejce nemine.
Více o podniku Restaurace Mexico  také na serverech , ,       Archiv

GRILOVANÝ KOZÍ SÝR V KABÁTKU ZE SUŠENÉ ŠUNKY S CHERRY RAJČÁTKY PODÁVANÝ S BYLINKOVOU BAGETKOU
Není to tak dávno, co jsem si moc pochutnal na něčem podobném a pár slov o tom sem i napsal. ( http://on.fb.me/gISPjL ) Pamatujete? Jen sýr nebyl kozí, ale Hermelín a šunce se neříkalo sušená anóbrž Tyrolská. A tak jsem si řekl, že zkusím jak tuhle dobrůtku dělají na jiném místě. Stejně jsem se už do Restaurace Dittrich ( www.restauracedittrich.cz ) dávno chystal, protože jste mně o to žádali. Paní nebo slečna Světlana dštila na tento podnik oheň a síru a naopak mail pana Ludvíka mi připadal jako předem promyšlený marketingový tah, vynášející Restauraci Dittrich až do gastronomických nebes.A tak jsem tedy v páteční podvečer zasednul k hezky prostřenému stolu, zaregistroval, že obsluha je profesionální a všímavá a mimo jiné ochutnal i výše uvedené jídlo z kategorie teplých předkrmů. Způsob servírování oku lahodící, a dozdobení mátou a mátovým pestem působilo nevtíravě. Kvalitní kuchyňská příprava se ve výsledku projevila kompaktností kozího sýra, který se neroztékal a uchoval si svou typickou chuť. Šunkový kabátek byl křupavý a lahodný. Gratinovaná rajčátka na jedničku, nemluvě o bylinkové bagetce a již výše zmíněném pestu. Já nemohu jinak než chválit, chválit a chválit. Určitě jsem v téhle restauraci nebyl naposledy. Dávám plně za pravdu Ludvíkovi a doufám, že mi Světlana nepřijde vytlouct okna. A vlastně, teď si uvědomuji, že jednu chybu to přeci jen mělo. Prostředí, jídlo i obsluha - to vše na mně působilo tak klidně a příjemně tiše, tišeji než tomu bývá jinde v Ostravě zvykem, a já díky tomu nemohl nahlas mlaskat a chrochtat blahem i když se mi, děcka chtělo, hrozně se mi chtělo.
Více o podniku Restaurace Dittrich  také na serverech , ,      Archiv

KACHNIČKA PEČENÁ NA JABLÍČKÁCH (STEHÝNKO), DUŠENÉ ČERVENÉ ZELÍ, BRAMBOROVÉ A HOUSKOVÉ KNEDLÍKY
...a mně už to fakticky nebaví. Je to furt na jedno brdo - proč mi to ta paní Bětka dělá? Já prostě nemám šanci tady v té hospůdce cokoli pohanět. Vážně, jak já k tomu přijdu, že nad žádným jídlem, které jsem zde jedl nemohu ukázat svůj nepopíratelný talent být kritický, rejpnout si, zanadávat...
Tak třeba tahle kachnička, kterou jsem si zde dal. Do zlatova vypečená, s lahodným kořením na křupavé kůrčičce. Doslova domácká a taková, no jak bych to přesně popsal? Prostě taková, jaká může být jen U Bětky. Ale kdyby to byla jen ta kachnička, děcka, to červené zelíčko, to jste zaručeně ještě neměli! Dušené na červeném víně, s jablíčky. To mělo v sobě tolik lahodných a vyvážených chutí, počínaje lehoučkou kyselostí nakládaného červeného zelí, přes hebkost zásmažky, typické pozadí červeného vína, kterým bylo při dušení podléváno, až po jemné tóny skořice, která byla jakousi korunou, která vše tohle uzavírala a dávala tomu všemu punc pokrmu přímo královského. Kam na to ta paní Bětka chodí? Ale ne, raději to nechci vědět. Já se totiž znám. Kdybych se to dozvěděl, hned bych to rozkecal a třeba by to tak začali vařit i někde, kde si spokojené hosty nezaslouží tolik, jako tady.
Jako příloha byly dva druhy knedlíčků. Houskové a bramborové. Ty první peřinkově nadýchané, ty druhé přesně takové, jaké mají být. Jaké, že to mají být bramborové knedlíky? No, doufám, že si tu otázku nekladete, protože jste určitě viděli slavný Hřebejkův film Pelíšky. Kdo neviděl a neví, dostuduje si to za domácí úkol!
Tuhle hromadu báječných dobrot na jednom talíři jsem si dopřával na zahrádce restaurace, protože už pěkně svítilo sluníčko. Bylo to moje první letošní "zahrádkové" jídlo a jsem moc rád, že to bylo zrovna tady. A až toho sluníčka bude ještě o trošičku více, dokážu si docela dobře představit, jaký na téhle zahrádce bude frmol. Znám lidi, ne? Slézají se všude tam, kde je dobře, a kde se dobře jí a pije. No a kde by to v Hlučíně mělo být jinde, než tady! Přijďte, pokecáme, pojíme, popijem a bude nám dobře.
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

ZAPÉKANÉ BRAMBORY S UZENINOU, VEJCEM, HRÁŠKEM A OKURKOVÝM SALÁTEM
Dnes začneme otázkou. Proč majitel Restaurace Brko, pan Tomáš Varmuža nepojmenoval tohle "meníčkové" jídlo, tak jak se pojmenovává v ostatních hospodách, tedy Francouzské brambory? Já vám to prozradím. To proto, že nebyly zapékané sýrem. Ale i bez sýra chutnaly moc dobře a pomlaskal jsem si pochrochtal, jako vždy v tomhle podniku.
Je jedno jestli jsou to zapékané brambory Francouzské nebo Ostravské, jedno u nich musí být dodrženo. Víme co? Je to právě to jejich zapékání. Stane se, že vám je někde zapečou málo, takže na svém povrchu nemají kůrčičku, ale mazlavou hmotu, která je pak uvnitř ještě mazlavější. A nebo jsou zase zapečené moc, takže kůrčička se změní na nepokousatelnou, tvrdou a ostrou hmotu, která řeže do dásní i do patra. Správné zapečené brambory musí být zkrátka akorát - třeba jako ty, které jsem v Brku baštil já. Pak totiž vyniknou všechny chutě v nich schované. Hledání rovnováhy je tedy důležité nejen někde při meditacích v Tibetu, ale v každé kuchyni, a děcka řeknu vám v Restauraci Brko taková kuchyně je.
A jako bonus ještě něco o tom jak se ve Francii se zapékáním brambor začalo. V době hladomoru, za vlády Ludvíka XVI. byl jistý francouzský chemik pověřen, aby doporučil potravinu, schopnou hladomoru zabránit. Vybral brambory a král jej v tom podpořil. Začal je pěstovat na velmi ostře hlídaných polích a tím vzbudil pozornost farmářů, kteří začali věřit, že se musí jednat o výjimečnou a drahocennou plodinu. Jedné noci však stráže odvolali a co by jste řekli, že se stalo? Druhého dne byla pole prázdná, ale políčka farmářů čerstvě osázená. Skvělý marketingový tah, co říkáte?!
No a pak už je zbývalo jen zapéct. K tomu se váže také jeden historický fakt. Výrobci sýra Reblochon přemýšleli jak dostat svůj výrobek na trh a začali s ním zapékat, právě velmi rozšířené a populární brambory. Říká se, že recept na ty pravé zapékačky najdete v každé francouzské vesnici - jenže je pokaždé jiný. Takže tak a dobrou chuť.

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

GRILOVANÝ HERMELÍN ZABALENÝ V TYROLSKÉ ŠUNCE
Při nedávném průletu Polankou jsem byl natolik zmítán hladem, že jsem požádal ženušku, aby zavolala naši kamarádce a současně Polanecké rodačce o radu, kde že se v téhle trošičku roztahané obci najíst. Rozuměj - dobře najíst. A tak jsem tedy dal na tip a zastavil před Hospůdkou U Machů.
Protáhnul jsem se hospůdkou, ve které se mastily karty, zpívalo se a málo scházelo, abych se rovnou posadil. Ta atmosféra tam byla přesně taková, jaká mi často chybí. Jak říkám - nefalšovaná hospoda a já málem zapomněl na hlad, odevzdal klíčky od auta, sednul mezi chlapy k pivečku a heverem by mně odtud nikdo nedostal. Jenže...
Chtěli jsme jíst a tak nás pozorný, a jak se v průběhu celého večera dále potvrzovalo, zkušený a znalý číšník usadil do restaurace. Mimochodem, velmi příjemně zařízené, ale o tom třeba zase příště. Nad našim stolem visela upoutávka na grilovaný Hermelín. Poptal jsem se jak jej připravují a po vysvětlení mi bylo jasné, že přesně tohle budu chtít jako předkrm.
Ovšem to, co za chvilečku přede mne pan vrchní položil, naprosto předčilo mé představy. Vzhled a vůně na jedničku. A chuť? Jedna s hvězdičkou. Šunčička křupavá, tvořila špalíkům Hemelínu slušivý kabátek, plný typické chuti, ozvláštněné jemným kořením. Hermelín byl prohřátý přesně tak, aby se spojil se šunkou, ale neroztekl se. K tomu Balsamico krémové konzistence a snítka čerstvé bazalky. Mlaskal jsem a chrochtal blahem, přikusujíc k tomu bagetku, zapečenou s bylinkovým máslíčkem. V kuchyni téhle restaurace to prostě umí, což se potvrdilo i u dalších chodů. A jestli bylo něco, co mi vadilo? Ale to víte, že ano. Vadilo mi, že jsem o tomhle místě nevěděl už dříve! A vy děcka, co jste o Hospůdce U Machů taky neměli ánung, nic neodkládejte a jeďte! Budete se domů vracet s plným bříškem a spokojeni.
Více o podniku Hospůdka U Machů  také na serverech , ,       Archiv

RODINNÁ PIZZA
Je obecně známým faktem, že stejně jako špagety nemají svůj historický původ na území současné Itálie, nemá ho tam ani pizza. A já vám dnes řeknu, jak to tedy s pizzou bylo doopravdy.
V dobách, kdy současná centra kultury a obchodu Václavovice, Bruzovice a Sedliště ještě neexistovaly, ale bylo zde pouze několik chaloupek s doškovým střechami, v době kdy místní fotbalisté ještě nevěděli, co je to dát gól, kdy se zde ještě nedělaly ani bramborové placky, protože základní surovinu ještě nikdo z Ameriky nedovezl, se udál tento příběh.
Zrovna probíhala schůze fotbalového komitétu, na které se všichni shodli, že by bylo vhodné, kdyby měli nějaký svůj vlastní plácek. Nápad to bylo dobrý, jenže pak přišlo ráno a nikdo si toho moc ze včerejší schůze nepamatoval. Jenom tehdejší hostinský si vybavil něco o placku, protože jak jsem již řekl, brambory ještě nebyly, vyrobil ho z obilí. Vyrobil ho veliký, protože chtěl, aby se z něj všichni kamarádi najedli a vyrobil jej kulatý, aby se dal dobře a spravedlivě rozdělit. Jenže, co čert nechtěl, místní fotbalisté zrovna trénovali a jak už jsem taky řekl, ten balón jim vždycky lítal jinam, než chtěli, zkrátka, balón vletěl do kuchyně a srazil z police suroviny, které tam měl hostinský připraveny na jiná jídla. Byly tam sýr, šunka, hermelín, ementál, slanina, žampióny, kukuřice, kuřecí maso. Hostinský koláč upekl a všem kupodivu moc chutnal. A protože tehdy ještě fotbalisté byli jako jedna rodina, nazvali placek Rodinným a když ho jedli, chrochtali a mlaskali blahem. Od těch dob se tento pokrm začal v Sedlištích připravovat. A když pak byla objevena Amerika, přišla do Evropy i do Sedlišť rajčata, začali s nimi vylepšovat chuť svého placku a ta chuť se vylepšovala a přicházela různá koření jako třeba oregáno a fígle, až se z toho stala současná lahodná věc, kterou Italové naprosto sprostě okopírovali, ukradli a šlohli. Když už jsme u toho vývoje k lepšímu, tak ta nejlepší pizza se pořád podává v Sedlištích a vy si tam zajeďte třeba zrovna tu Rodinnou. Akorát ten fotbal tam vynechejte, ten tam hrajou pořád stejně blbě.
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

SVÍČKOVÁ NA SMETANĚ, BRUSINKY, HOUSKOVÝ KNEDLÍK
Nevím, jak se to mohlo stát, ale od té doby, co jsem začal ve svém Průvodci psát povídání o jídlech, která jsem pro Vás ochutnal, se mi nepoštěstilo rozepsat o jídle z mých nejoblíbenějším, o České klasice, o svíčkové na smetaně.
Považuji to za chybu a osobní selhání, ale doufám, že to dneškem napravím.
Říká se, a je na tom spousta pravdy, že svíčková na smetaně je takovým prubířským kamenem každého kuchaře. Teprve na kvalitě přípravy tohoto tradičního jídla se totiž ukáže, jak dalece kuchař umí pracovat s citem pro vyváženost ingrediencí. Stačí to jen trochu přehnat s některou zeleninou do omáčky. A že jsem už v hospodách zažil tzv. svíčkových, které byly spíše omáčkami mrkvovými nebo celerovými, no co vám budu povídat... Nebo špikování hovězího masa slaninou, to je také kus kumštu. Kumštu, který hovězímu masu v tomto jídle dává tu specifickou a pravou chuť!
O svíčkové na smetaně bych teď mohl začít psát sáhodlouhé pojednání, povídat vám tady o pasírování, mixování, zahušťování, citrónu, šlehačce a samozřejmě o brusinkách, které prostě musí být opravdovými brusinkami a nikoli nějakou marmeládou. Jenže... Nechám to jiným, kteří se rádi prohlašují těmi gastronejpovolanějšími. :-) Já se jen omezím na jednu, jedinou jednoduchou radu: "Chceš mlaskat a chrochtat blahem nad ECHT svíčkovou, zajdi na Slezskou, ke Dvořáčkům!"
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

KUŘECÍ PRSÍČKA PO HORÁCKU
Včera, 12-tého dubna si spousta lidí připomínala výročí 50-ti let od Gagarinova letu do Vesmíru, coby prvního člověka na oběžné dráze Země. A znáte novináře a ty jejich komentáře, hned se tomu přidávaly superlativy typu "jeden z nejvýznamnějších dnů lidstva" a za chvíli už to zase jiní pisálci, kecálci a tlachači přebíjeli tím, že daleko významnějším dnem pro lidstvo byl Armstrongův první poskok na povrchu Měsíce atd. atd.
Já vám nevím, lidičky, furt abychom čuměli někde vzhůru k výškám do oblak, nechápejte mne špatně, já těm klukům kosmonautským a astronautským jejich zásluhy neberu, ale přijde mi to jako bychom občas zapomínali, že i tady dole na Zemi jsou události a dny, které by si také zasloužily celosvětovou pozornost médií, protože jsou jedinečné, skvělé a zapomínat na ně by byl prostě hřích. Stačí se jen dobře dívat, dobře cítit a mít chuťové buňky v hubě správně seštelované.
Tímto vyhlašuji Mezinárodní den Hlučínské pivnice U Bětky! Pamatovat si datum vůbec není třeba, neboť se bude jednat o svátek pohyblivý, který může být slaven každý den. Tím, že si něco dobrého U Bětky dáte. A kdyby náhodou nějaký šťoura chtěl meditovat nad tím, že jsou i dny většího významu, pošlete ho s klidem do háje. Nebo ho chyťte za flígr a dotáhněte přímo sem a dejte mu ochutnat třeba Kuřecí prsíčka po horácku. Protože já, když jsem je jedl, to skvěle přírodně na máslíčku upravené kuřecí maso, přelité voňavým výpekem se smetanou a poctivou domácí jíškou s kousky sušených rajčátek, žampiónů, slaninky a klobásky a když jsem si v té omáčce namáčel "al dente" tříbarevné fusilli, tak nejen, že jsem mlaskal a chrochtal blahem, ale byl jsem těmi chutěmi vystřelen do Vesmíru, tak daleko a vysoko za Mléčnou dráhu a ještě dál, až do Galaxie Božských chutí Ambry a Many, kam se na mne v tu chvíli hrabal Gagarin, Armstrong a zbytek celé té raketové a raketoplánové party.
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

STŘEDOMOŘSKÝ SALÁT S LOSOSEM
Věc: Zpráva o nečekaném chování masožrouta a odpůrce zdravé výživy, individua flákajícího se po moravskoslezských hospodách, známého pod nickem Bikocom.
Díky štěnicím v ložnici, v neustále vyžrané ledničce a hlavně v jeho autě, jsme zjistili, že Bikocom míří opět do restaurace Brko.
Na inkriminovaném místě si objednal salát zvaný Středomořský s lososem a tento mu byl také přinesen. Donesený salát si Bikocom dlouze prohlížel, očichával, pokapal citrónem a ochutnával jednotlivé jeho komponenty, kterými byly kousky rajských jablíček, papriky, salátové okurky, drobně krouhané syrové bílé zelí, jemný netučný dressing a především pak šťavnaté kousky lososa, potřené jemnou vrstvou bylinkového másla.
Po ochutnání všech komponent se Bikocom stále usmíval a začal do sebe doslova házet celý obsah talíře tak, že se mu až dělaly boule za ušima. Jeho mlaskání a chrochtání blahem bylo tak hlasité, že došlo k poškození našeho odposlouchávacího zařízení a tímto žádáme našeho sponzora, firmu A BLBL o nákup nové sledovací techniky. Obáváme se totiž, že Bikocom se bude do této restaurace i nadále vracet a to nejenom na skvělé saláty.

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

SOUSTO PEPKA NÁMOŘNÍKA
Jestlipak víte, děcka, co má společného Amerika, Mexico a Moravskoslezské městečko Příbor? No přece Sousto Pepka námořníka podávané v místní Restaurace Mexico! A vlastně jsem tu hádanku položil špatně. Necelou. Ještě tam měla být Itálie.
Začneme totiž tříbarevnými těstovinami Fusilli, uvařenými bezchybně "al dente", promíchanými s listovým špenátem, příjemně česnekem ovoněným a ve smetanové omáčce s kousky kuřecího masíčka. Chuť zvýrazňovala strouhaná Niva, která dodávala jídlu příjemnou vitalitu, stejně, jako báječný, čerstvý medvědí česnek, který rozhodně, i když to z obrázku tak může vypadat, nesloužil pouze k vizuálnímu zážitku z jídla.
Mám moc rád tohle spojení různých trendů ve vaření a je mi sympatické, když se kuchař nebo vedení podniku nebojí experimentů. Za kombinaci listového špenátu s medvědím česnekem dávám příborskému Mexicu jedničku, podtrženou a s hvězdičkou, neboť jsem si s nejznámějším členem US NAVY jak jinak, než zamlaskal a chrochtal blahem. 
Více o podniku Restaurace Mexico  také na serverech , ,       Archiv

PLNĚNÁ KŘEPELKA V BRAMBOROVÉM HNÍZDĚ
Není v nabídce U Dvořáčků sice denně, ale o to víc je to jídlo zajímavé, které neunikne pozornosti čtenáře literatury ze všech nejkrásnější, čtenáře Jídelních lístků. Musím se přiznat, že v přírodě jsem křepelku neviděl, nepoznal bych ji ani kdybych na ní v lesích, či v luzích šlápnul. Vím však, jak vypadá na talíři, jak chutná a jaký to je ptáček báječný a radost přinášející. Není tedy divu, že když jsem při čtení mé oblíbené beletrie narazil na ono klíčové slovo křepelka, bylo rozhodnuto.
Ptáček byl přinesen, jak už bylo uvedeno, i s hnízdem, které bylo vystavěno ze šťouchaných brambor s poctivými kousky špeku a lehounce zasypáno typicky "dvořáčkovskými" drobnými kousky osmažené cibulky, obalenými v mouce. V hnízdě si trůnila křepelka, do zlatova opečená s masíčkem chutným a měkoučkým, jdoucím lehce od kostí, kterých má taková křepelka, jak víme, požehnaně. Co by ale člověk neudělal pro to, aby si takovou dobrotu užil. To i složité obírání kostí je radost.
Sympatické bylo, že pan kuchař v těchto nepříliš teplých jarních dnech myslel na chudáka křepelku a oblékl ji do kabátku z opékané slaniny, křupavého, lahodného, šťavnatého. Křepelička, ptáček malý, zase toho masíčka nemá tolik, abych si s jednou nacpal mé těžkotonážní břicho. Jenže i na to se v kuchyni U Dvořáčků myslí. A tak jsem si mlaskal a chrochtal blahem nad fáší z hovězího a vepřového masa, drůbežích jater, slaniny a žampiónů, kterou byla křepelka plněná.
Sečteno a podtrženo. Zoologové mne nebudou mít rádi, ale kašlu na to. Stále nevím, jak živá křepelka vypadá, ale na tu U Dvořáčků, na tu půjdu kdykoliv.
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

ŠPÍZ LAŠSKÉHO MARKRABĚTE


A je to tady, nový jídelní lístek v restauraci Lašská jizba už frčí naplno a je třeba pěkně okoštovat, co by vám mohlo chutnat. Naštěstí, tady v téhle hospodě není s takovým výběrem nikdy problém. Tady totiž musí chutnat snad každému.
Volba tedy padla na Špíz Lašského Markraběte, což podle jídelníčku měla být vepřová panenka a kuřecí prsa plněná nivou a anglickou slaninou, klobása, bylinkové máslo. Jenže, když se talíř s touhle dobrotou, plus miska s přílohou objevily na stole, zjistil jsem krutou pravdu... Ano, byl jsem podveden, ve smyslu zamlčení dalších součástí, ze kterých Mistr kuchař tento pokrm spáchal. Byl jsem napálen a obohacen! Ptáte se oč jsem byl obohacen? O to, oč je v  Lašské jizbě obohacen každý z hostů! O profesionalitu a laskavou péči o nos, oko, chuťové buňky a bříško, každého, kdo se zde zastaví, aby něco pojedl. A věřte mi děcka, i když v hospodách, které vám doporučuji je toto dobrým zvykem, bohužel můžete narazit i na mraky podniků, kde se na tohle vůbec nehledí.
Ale zpět k markraběcímu špízu. Ležel si na peřince z bylinkového másla, které dávalo chuť i hladkost opečeným kouskům dvou druhů mas. Jejich chuť byla propojena nivou a slaninou, kterou byla plněna. Fantastický nápad Vládi Tomise! A samozřejmě nezůstalo jen u toho, to vše jste si při jídle mohli "okořenit" Opavskou klobásou, se kterou se tyto kousky na špejli střídaly.  Ano ano, děcka, mlaskal jsem a chrochtal blahem! Nesmím zapomenout na přílohu z říše snů, kterou byly vařené brambory zapečené v misce s anglickou slaninou a lehce ovoněné česnekem. V tom, estéti mi prominou ten výraz, žrádýlku bylo tolik chutí a vůní, tolik zážitků, že nemůžu psát dál. Při vzpomínce na to si slintám do klávesnice.
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

HOVĚZÍ MASO SE SUŠENÝMI RAJČATY A ROZMARÝNEM, DUŠENÁ RÝŽE


Včerejší, tedy úterní cesty Bikocomovy byly nevyzpytatelné... Ostatně jako každý jiný den. Jenže jako se praví v jedné zaužívané frázi, že všechny cesty vedou do Říma, tak i všechny cesty moje končí na hlučínském náměstíčku v pivnici u Bětky. Jak jinak, že děcka? Kam asi jinam bych si měl jít na Prajzské nacpat břušek, když ne sem?!
Jenže po paní Bětce nebylo ani vidu ani slechu. I telefon dlouho vyzváněl, což je při volání Bětce vždycky fajn, protože si člověk alespoň může poslechnout nějakou rockovou tvrďárnu od Kabátu... Ale pak když to nakonec zvedla, dozvěděl jsem se, že marodí, bojuje s chřipajznou a podnik řídí telefonem, na dálku.  
A tak jsem si řekl, že teď se uvidí, jestli v téhle hospůdce náhodou neplatí, že když kocour (tedy kočka) není doma, že myši mají pré. No však to známe z mnoha jiných gastronomických zařízení, že pokud zkušený a přísný šéf není na place, kvalita všeho jde rapidně dolů.
Ne, ne. Nebudu vás děcka, napínat jak malé kšandy. Hlučínská pivnice šlape jak švýcarské hodinky, i když je paní Bětka doma. Uklizeno, čisté ubrusy, pozorná obsluha a skvělá kuchyně. A co, čekali jste, sakra něco jiného?! Jestli ano, tak to by jste mně teda fakt naštvali...
Kostičky dušeného hovězího masíčka, měkoučké jak peřinka se rozpadaly po vláknech. V sosíku kousíčky sušených rajčátek a restovaných žampiónů, dávaly akurátně uvařené rýži takový šmak, že... No však vy víte, jak si dokážu pomlaskávat a chrochtat blahem. A víte co je na tom všem nejhorší? Že už nevím, kam bych na ty superlativy chodil! Myslím, že mám jenom dvě možnosti. Buď k tomu psaní přistoupím bez srdce a vlažně, nebo sem na čas přestanu chodit, aby jste neměli pocit, že ty pochvaly na jednotlivá Bětčina jídla píšu přes kopírák. Tak co? Správně, ze dvou předešlých jsem si vybral tu možnost třetí! A už se moc těším na nejbližší cestu na Prajzskou, do Hlučína.
P.S. ROCKERCE BĚTCE PŘEJEME BRZKÉ UZDRAVENÍ!!!
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

MASTNÁ BRADA A SKYPANÝ BŘUCH


Včerejší, pondělní obídek v Restauraci Brko byl ve znamení téměř vegetariánském a dietním. No však se jen podívejte na obrázek. Syrové, krouhané červené a bílé zelíčko, brambory šťouchačky s máslem a v trojobalu náplň z kyselého zelí a sýra.
No tak tedy dobře, v tom trojobalu byla ještě vepřová panenka a špek. Odhalili jste mně, lidičky. :-)
Na první pohled docela zvláštní kombinace, to kyselé zelí se sýrem, viďte?! Ale mně se právě moc líbí, že v  Restauraci Brko se nebojí experimentovat i s ne právě tradičními kombinacemi surovin. Jak se říká, kdo se bojí nesmí do lesa. Kyselost zelíčka s vepřovým masem je jistě snadné si představit, stejně tak jako chuť sýra, smaženého v klasickém trojobalu. Ale obojí dohromady? Když jsem si četl tuto nabídku v jídelníčku, červík pochybností, zda mi to bude chutnat, zahlodal. Naštěstí na červíky pochybností kašlu a tak jsem do toho šel. A nelitoval.
Sýr, maso a trojobal, to vše dávalo soustu hutnost a zelíčko, jako by tomu přidávalo říz. Tradičně jsem z téhle stylové porubské hospody odcházel najeden a spokojen. A kupodivu měl jsem jen mastnou bradu. Skypaný břuch, i když se mi téměř denně daří být čuníkem, se nekonal. Snad proto, že jsem tohle zvláštní jídlo, se zvláštním názvem cpal do pusy tak rychle, že nic nestačilo upadnout.

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

STAROČESKÁ JEHLA


Cestou, necestou po okolí Ostravy, při nedělním prohánění KingQuada, jsem v Petřvaldě narazil na pěknou hospůdku. Tedy ne že bych na ni narazil doslova, na rozdíl od některých motorkářů, protože upřímně řečeno, Pán Bůh musel mít pro mně včera nějakou slabost či co, a ten anděl strážný, co mi ho poslal, určitě dostane pěkně tučné prémie. Ten musel mít totiž se mnou šichtu, jak raziči v čelbě ještě za dob, kdy se v nedaleké šachtě robilo na rekordy...
Hospůdka měla takový netypický a těžko zapamatovatelný název... Jmenovala se Petřvalďanka a už zvenčí působila mile a navíc, na zahrádce před ní bylo plno. No, nezastav u něčeho takového?!
Výběr z jídelního lístku byl rozmanitý, od klasiky po speciality, které nejsou vidět tak často. A právě při pročítání specialit mi padla do oka Staročeská jehla. Doufám, že mně lidičky neberete doslova, protože jehla to byla opravdu poctivá, ocelová, žádná dřevěná špejlička - chudáček, třikrát nalomená jako ta, na které mi v jedné rádobyrenomované pražské hospodě přinesli špíz. Ale to, co vás jistě zajímá, je, co bylo na té jehle, že ano? Kousky voňavé a akurátně opečené vepřové panenky, jemně kořeněné, chutné, šťavnaté a měkoučké tak, že se v puse téměř rozpadaly samy. Nicméně vepřová panenka nebyla na jehle sama. Partu s ní držely sušené švestičky a příjemně prorostlé plátečky slaniny. Řeknu vám děcka, že už to stačilo k tomu, abych svým mlaskáním a chrochtáním blahem přehlušil debatu motorkářů u vedlejšího stolu o tom, jak se jim dnes padalo ze sedel k matičce zemi. Jenže ono to nebylo všechno!
Přílohou k tomuhle báječnému jídlu byly bramborákové placičky, křupavé a chutné, že jsem se až chtěl štípnout, jestli náhodou nesedím v "Bramborovo-plackovém královstí" pana Tomise v Sedlištích. No zkrátka paráda! Plus výborný sosík, ve kterém jsem si sousta s placičkami namáčel a čerstvá a chutná zeleninová přízdoba. Jedním slovem palec nahoru! Obsluha pozorná a milá, zkrátka nebylo nic, nad čím bych se mohl zamračit. A to už vás nezatěžuji povídáním o skvělých nakládaných tvarůžkách, co jsem si dal jako předkrm a kuřecí polévečce, výborné a domácké, že jsem měl u všeho toho pokušení vyjet talíře jazykem. Tak tady jsem tedy určitě nebyl naposledy! Jen to vypadá, že si budu muset na čtyřkolce nastavit tlumiče na větší zátěž.
    Archiv

 

PEČENÉ BŮČKOVÉ ŽEBÍRKO A PEPŘOVÉ PIVO


Hned při vstupu do Restaurace Mexico mne upoutala cedulka ohlašující specialitu 350 gramové Pečené bůčkové žebírko a k němu Pepřové polotmavé kvasnicové pivo. Rázem bylo rozhodnuto, co si objednat.
A tak jsem za chvíli na mexickém prostírání a mexickém talíři měl moravský bůček tak krásně opečený, voňavý a ozdobený, že jsem se nemohl dočkat prvního sousta. A panečku, "¡Que esplendoroso!", jak se říká v Mexiku.
Maso mělo křupavou kůrčičku, šlo krásně od kosti a bylo kořeněné tak lahodně, že i šťávu z něj jsem nakonec povytíral z talíře chlebem naprosto dočista. Pečený bůček sám o sobě byl jedinečným zážitkem, ale teprve v kombinaci s čerstvými listy medvědího česneku a dalšími přílohami, křenem, hořčicí, okurčičkou a beraním rohem se stal něčím, co toto jídlo umístilo do mých nejlepších deseti.
Co se týče medvědího česneku, chválím, chválím, chválím majitele podniku pana Kabáta za to, že dokáže se svým personálem ozvláštnit jídlo místní sezénní nabídkou. A důkazem, že to neplatí jen u tohoto konkrétního pokrmu, bylo vyprávění slečny servírky o tom, že den před naší návštěvou podávali na denním menu listy medvědího česneku připravené na způsob špenátu a tehdy mně už po několikáté napadlo, jaká je to chyba, že si pan Kabát neotevřel restauraci někde u nás v Ostravě. Jak říkám: "Klobouk dolů!"
Ale zpátky k bůčku, zapíjel jsem ho doporučeným Pepřovým polotmavým kvasnicovým pivem z Kozlovického minipivovaru, pivem, kterému pepřová chuť dávala pocit řízu, který není u běžných kvasnicových piv tolik znatelný. A přes jeho jemný pepřový tón bylo stále hladké a nádherně kulaté. Nebývá zvykem tolik testovat pivo nosem, jako se to dělá u vína, ale musím vám říct, že tohle vonělo nádherně.
A tak jsem nad jídlem i pivem mlaskal a chrochtal blahem a moje roba musela zbytek cesty sedět za volantem, což byl snad jediný negativní zážitek z toho krásného sobotního odpoledne, prosvětleného návštěvou  Restaurace Mexico.
Více o podniku Restaurace Mexico  také na serverech , ,       Archiv

Fresh juice v ledové sklenici IcyDrink a výběr z chlebíčků


Klikněte a budete přesměrováni na novou stránku se zvětšenými obrázkyI když je venku hezky a zima dala Ostravě definitivně vale, na snídani v trávě to ještě dnes pořád nebylo a tak jsme museli hledat místo, kde by se o naše žaludky postarali lépe než naše prázdnotou zející lednička..
Vzpomněli jsme si, že gastronomické tamtamy nám nedávno donesly zprávu o nově otevřené kavárničce kdesi v Porubě, kde se podávají snídaně. A tak jsme byli zachráněni, protože bylo drahno před desátou a vy, kteří jste víkendová ranní ptáčata, moc dobře víte, že nasnídat se v sobotu před touto hodinou je v našem městě úkol téměř stejný jako zajistit zde plynulou dopravu.
Nejdříve jsme našli internetové stránky www.maleda.cz a tam jsme zjistili potřebné. A nejen to. Když jsme vcházeli do kavárny, měli jsme už jasno s výběrem a sliny se nám sbíhaly.
Samozřejmě, že jsme si objednali snídaně různé, abychom toho ochutnali, co nejvíce, ale dnes se budeme věnovat tomu v čem je Maleda naprosto výjimečná, originální a jediná v širém okolí. Čerstvá šťáva z pomerančů je zde podávána ve speciálních ledových sklenicích a vy tak máte možnost zažít jedinečně příjemný pocit z džusu jehož teplota zůstává stále standardní. Kdo neokusil - neuvěří a tak lidičky, nač ještě čekáte? Tak šup na ulici 17.listopadu 677 (vedle pošty) v Ostravě-Porubě. Aha, čekáte na to, co vám doporučím k jídlu. Tak co třeba chlebíčky. V poslední době často opomíjená součást českého stravování. Ano, zblblí z "fast foodů" a jejich anglosaské nabídky už jíme jenom "sendviče a tousty" a na poctivé chlebíčky jako bychom zapomínali. Tak tady v Maledě jich najdete spoustu, čerstvých, evidentě připravovaných s umem a láskou. Co tak chlebíček se sušenými rajčátky a rukolou a Buko sýrem na tmavé vece? Nebo vajíčkový salát s cherry rajčátkem? Nebo klasiku s bramborovým salátem, šunkou, uzeným sýrem, salámkem v pepřové krustě a kukuřičkou? Garantuji vám, že budete mlaskat a chrochtat blahem jako já a moje roba. A co ostatní jídla zde podávaná? Okusil jsem, ale o nich třeba příště. Snad jen napovím, byla to také balada. Vlastně Maleda... 
    Archiv

ZABIJAČKOVÝ PLACEK PODLE BABIČKY AMÁLKY IV.


Tak děcka a je to tady, je tu pátek a to vám přináším pravidelné zprávy do rubriky Bikocomovo dietní pošušňáníčko. Ve snaze udržet si svou štíhlou linii, neboť teplota stoupá a již se dá venku chodit jen v tričku, jsem se rozhodl pro dobrotku z nového Jídelního lístku restaurace Lašská jizba (pokud naše administrátorka Markétka dnes nezdrhne dříve z práce, jak to mívá při pátku ve zvyku, tak se právě nový jídelní lístek objeví i na webovkách této restaurace).
Když jsem byl malý, no vlastně i když jsem byl velký, občas, no vlastně často, jsem slýchával a slýchávám, že jsem jelito. Potom, co jsem mohl cpát do hlavy a hltat tuhle laskominu, musím říct, že jsem trouba, protože dodnes jsem jelito chápal jako něco hanlivého, ale jsem-li jelito takové jako připravuje Vláďa Tomis v Lašské jizbě, jsem jelitem rád a jsem na sebe patřičně hrdý! A klidně budu i kyselým zelím! A jitrnicí! A bramborovým plackem - o tom žádná! Už slyším nějakého rýpala, jak říká: "A co je zvláštního na jitrnici a jelitu se zelím, vždyť to dělají v každé druhé hospodě!?" Ano, určitě to dělají v každé druhé hospodě, ale, a věřte tomu děcka, že těch hospod jsem za ta léta vymetl více, než sčítací komisaři rozdali archů, ale v žádné to nebylo tak domácké. Zelíčko akorát odleželé, jelítko i jitrnička čerstvoučké, krásně opečené, nebesky kořeněné a plné chuti. Jelítko navíc plněné drobnými krupkami a nikoliv těmi velkými, zvícími velikosti kukuřičných zrn, které pak musíte kousat a mlít v puse jak by jste byli mlynářovo dítě. O placku nebudu říkat vůbec nic, protože o tom, že v Lašské jizbě jsou placky prostě nejlepší, se vůbec nediskutuje! Takže co říct závěrem? Chrocht a mlask!
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

Grilovaná roštěná s houbovou omáčkou a bramborovými dukátky


Onehdy mi přišel mail od jednoho z vás z dotazem, cituji: "Bikocome, co máš proti hovězímu? Furt se cpeš jenom vepřovým. Co jsi, nějaký hinduista?" Tak, abych Lukáše, jak se autor mailu podepsal, ale i vás ostatní nenechal na pochybách, prohlašuji zde veřejně - cpu se hovězím, cpu se s ním rád a hinduista také nejsem...
Zašel jsem tedy do restaurace  U Dvořáčků a objednal si Grilovanou roštěnou s houbovou omáčkou a bramborovými dukátky. Řeknu vám lidičky, moc příjemná kombinace! Jídlo moc hezky vonělo spojením čerstvě grilovaného masa, hub a vína, použitého při přípravě omáčky. Miluji jídla, u kterých jejich vzhled a vůně přímo podněcuje k tomu, abych okamžitě uchopil příbor. A věřte mi, někdy si tady, v téhle příjemné slezskoostravské hospůdce říkám, že bych se raději neměl dívat po tom, co číšníci nosí jiným hostům, protože to se pak ve mně vedle klasického pavlovovského reflexu probouzí i ta nejhorší lidská vlastnost, kterou je závist.
Ale zpět k tomuto konkrétnímu jídlu. Masíčko bylo, jak jinak, připraveno kvalitně, šlo hezky krájet, že by ani steakového nože nebylo potřeba. Bylo příjemně kořeněné a vedle koření, mělo i typickou chuť grilování, odlišující ho od jiných tepelných úprav. Houbové omáčce vévodilo víno a houby byly opravdu lesní. Namáčet si v takové omáčce bramborové dukátky a kousky hovězího bylo pro mně určitě tím nejlepším zážitkem daného dne. A že jsem si u toho pomlaskával a chrochtal blahem? Tož, jak se říká u nás v Ostravě: "O tym žadna!"
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

Pečené kuřátko se zeleným salátkem a slunečnicovým chlebem


V Hlučínské pivnici u Bětky, (a vy děcka, co ještě pořád nevíte, kde to je, máte u mně mínus jak železniční pražec) jsem si dal něco lehkého, něco jednoduchého a něco báječného. A vše to bylo v jednom jediném obídku. Říkám to pořád, že v jednoduchosti je síla, krása i chuť.
Název, jeden by řekl, to popisuje všechno, ale není to pravda. Ne, ne. Copak je v tom názvu obsaženo všechno?
A kde by jste se z toho názvu jídla, který paní Bětka toho dne měla napsán na tabuli své hospůdky, dozvěděli, že kuřátko bylo měkoučké, voňavé, rozpadalo se od kosti, mělo kůrčičku křupavoučkou, lehoučce kořeněnou? Ha? A kde by jste se z toho názvu dozvěděli, že při jezení toho kuřátka člověk nevěděl, zda mu po bradě teče máslová šťávička z kuřátka a nebo sliny jak už se třásl na sousto další?
Řeknu vám, že to bylo něco tak dobrého, že se opravdu těžko hledají slova. A co teprve ten salát?! Čerstvý, křupavý, s báječnou zálivkou! Slunečnicový chlebík taky neměl chybu a i když vím, že ho nepekla paní Bětka, hodnotím vysoce to, že ví u koho má tyhle dobroty nakupovat. A to je taky kumšt, to si nemyslete. Navíc díky tomu chlebíku, jsem mohl vrátit talíř vypucovaný dočista do čista.
I když na hlučínském náměstí je snad více gastronomických zařízení, které vám nabízí jídlo (nebo se podbízí, teď si nejsem jistý, který z výrazů by byl lepší) tak pro mně tam je hospůdka jenom jedna jediná. Kdo uhádne která, ten si tam může zajít a garantuju, že bude mlaskat a chrochtat blahem jako já.
P.S. BĚTKA NA HRAD!!!
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

Bramborový placek Brko


Dnes to bude o tom, co mám všechno rád a jak jsem velkou část toho našel v jednom z jídel podávaných v Restauraci Brko.
Oblíbenost bramborových placů roste a to je moc dobře. Tento pokrm totiž neodmyslitelně patří do našeho kraje a vždycky je dobré držet se toho svého. Dobře připravený bramborový placek je také vizitkou kuchaře. Stačí málo a restaurace může díky placku o hosty přicházet, stačí ho připravovat pozorně a z kvalitních surovin a mlsní hosté se jen pohrnou! Já měl to štěstí, že tady v Restauraci Brko mi připravili placek z té druhé kategorie.
Jak jsem slíbil v úvodu, řeknu vám také něco o tom, co mám rád. Tedy kromě bramborových placků. :-) Miluju kyselé zelí, připravené na slezský způsob. Musí se podávat mírňounce odleželé, protože právě takové má pak ten správný šmak. A přesně takové jsem našel na bramborovém placku. Ale to nebylo všechno. Vedle zelíčka zde byla ještě lehce pikantní směs kuřecího a vepřového masa v zelenině. Zeleninové směsi, z jakých se připravuje například lečo, smíchané s osmaženými kousky masa, po tom bych se totiž taky utloukl. A tady jsem to měl všechno najednou! Plus strouhaný sýr a věřte přátelé, sýr já můžu v jakémkoli množství. Mohl jsem si tedy užívat každou vidličku, mohl jsem si chutě kombinovat. Žádná monotématická sousta. Zkrátka, žádná nuda.
A placek samotný? Křupavý, chutný, správně kořeněný, no zkrátka a dobře, rád si tuhle dobrotu objednám v Brku zase.

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

Slanou palačinku se sýrem, šunkou a olivami


Nejen obědy a večeřemi je člověk živ, ale občas, když to denní shon a pracovní vytížení dovolí, je třeba i snídat. Snídaňové dilema jsem řešil v sobotu 26.března 2011 a zjistil, že zase tak mnoho podniků bych v Ostravě nenašel, kde by se dalo posnídat něco jiného než kafe a kus sladkého pečiva.
Do oka mi padl veliký poutač s černým kocourem, to proto, že sám jednoho takového doma mám a tak jsem se vydal provozovnu jménem Jumbo prozkoumat blíže. Uvnitř jsem našel maličké příjemné bistro, které mi připomnělo spoustu podobných míst v jakých se snídá v okolí pařížského Place Pigalle a která mám tolik rád. Milá a pozorná slečna za pultem dobře znala sortiment a dokázala jej tudíž fundovaně nabídnout. Vybral jsem si slanou palačinku a rozhodl se, že si ji nebudu brát sebou, ale sním ji uvnitř, na vysoké stoličce u úzkého půltíku. Hned od počátku bylo příjemné vidět jak je palačinka připravována a jak obsluze jde práce pěkně od ruky. K pití jsem si vybral studený višňový nápoj a horkou čokoládu. Báječná kombinace a místní horké čokoládě, husté, krémové a báječné chuti patří jednička s hvězdičkou! Ostatně stejně jako palačince.
Jedl jsem s ohromnou chutí, protože palačinka byla akorát, propečená, ale současně měkká, měkká, ale ne gumová. Ono je totiž kumšt udělat palačinku opravdu tak akorát. Sýr byl lehoučce vpitý do těsta a současně zceloval i ostatní náplň. Byl jsem moc rád, že jsem Jumbo objevil, protože už jsem bohužel v některých podnicích v našem kraji, které si do názvu daly ono francouzské a ve světě gastronomie tolik na popularitě nabírající slovo Crêperie, našel pravý opak akurátní palačinky. Měl jsem tak dojem, že pravou francouzskou palačinku asi viděli jen z Pendolina, stojícího pro poruchu někde u Polanky. Tady v Jumbu ovšem palačinky umí! Moje paní, která si dala palačinku sladkou, to také potvrzuje.
Pro mně teď platí, že snídaně, budu-li se opět někdy v časných hodinách toulat po Ostravském centru, jedině tady v Jumbu! Nebo spíše u Jumba? Protože Jumbo je papoušek, kterého, budete-li mít štěstí, tady potkáte v jeho veliké kleci u vchodu.
    Archiv

Steak El Gaucho


Většina z nás má s některými písničkami asociovány nějaké vzpomínky nebo se jim při dané písničce vybaví něco určitého. Tak třeba já, když slyším Michala Tučného zpívat geniální český text Zdeňka Rytíře americké zlidovělé They All Went to Mexico, tak mi hlavou probleskne jediné: "Co tak zamířit do Příboru a přivázat svou mulu u Restaurace Mexico?!" A tak jsem zde zastavil i dnes, abych pro Vás okoštoval Steak El Gaucho. Název samotný mi zněl velmi sympaticky, protože gaučing je jedním z mých nejoblíbenějších sportů.
Podle nabídky v jídelním lístku to ovšem s gaučem nic společného nemělo. Dočetl jsem se, že se jedná o kus vepřové flákoty, kořeněné barevným pepřem a kouřovou solí, doplněné pikantními fazolovými lusky s valašskou slaninou. A lidičky, řeknu, že tohle mně lákalo rozhodně více než nějaký gauč. Tak šup sem s tím na stůl! Jako přílohu jsem si objednal ameriky, abych zůstal stylový v rámci TexMexu. Servírování v tradičním stylu, na barevné keramice dodalo jídlu lákavosti. Kořenění masa v kombinaci s kouřovou solí pak i netradiční chuť, odlišující tenhle kus vepřového od běžně připravovaných kotlet, kýt, krkoviček či plecí. Fazolky jemně křupavé v kombinaci s opečenou slaninou chutnaly také báječně a doplněno solidně připravenými americkými bramborami, vše tvořilo jeden harmonický celek. Vsadil bych své kovbojské boty na to, že i opravdový gaucho by si zde pochutnal, kdyby sem z nějaké jihoamerické pampy zavítal. À propos, víte, že v Mexicu se honákům dobytka spíše než "gauchos" říká "vaqueros"?
...a tak zatímco píšu tenhle příspěvek, přikusuji nachos z pytlíku a máčím si je ve skleničce se sýrovou salsou, někde vzadu v hlavě mi začínají znít tóny a slova: "Všichni jsou už v Mexiku, Buenas Dias já taky jdu..."
Více o podniku Restaurace Mexico  také na serverech , ,       Archiv

Špecle s grilovanou vepřovou panenkou a houbovým ragú


Pro začátek jsem dne 25.března 2011 ve 12.15 porušil jednu z nepsaných zásad, kterou je: "Nelez do hospody, ve které v době podávání oběda není, tedy kromě personálu ani noha". Litoval jsem toho nebo to byla výjimka potvrzující pravidlo?
Obsluha v Pizzeria Giovanni byla příjemná a vstřícná, stůl čistý a když mi slečna vysvětlila, že prázdno v podniku je jen proto, že právě odešli "meníčkáři" a že brzy se stoly opět začnou plnit, usedl jsem. Původně jsem sice zamýšlel okoštovat něco z nabízeného denního menu, ale nakonec jsem se rozhodl vybrat si něco z jídelního lístku, z tzv. staročeských specialit. Moje volba padla na Špecle s grilovanou vepřovou panenkou a houbovým ragú.
Když mi bylo jídlo přineseno musel jsem uznat, že u Giovanniho to umí. Pokrm byl v litinovém platu, na dřevěném prkénku a samostatně servírovaný plochý talíř se mi zdál nahřátý. Sice jen tak zlehýnka nahřátý, možná, že jen chvíli ležel u čehosi horkého, ale každopádně mně to potěšilo, protože tohle v Ostravě moc zvykem nebývá.
Jídlo se na mně smálo a vonělo... Vonělo moc hezky, houbičkami a grilovaným, čerstvým masem. Naložil jsem si tedy část na talíř.
Masíčko bylo měkoučké, s lehoučkou kůrčičkou a velmi šťavnaté a chutné. Chuti přispívalo decentní koření, které chuť masa nepřebíjelo, jen ji zvýrazňovalo. Špecle byly naprosto podle mých představ. Na povrchu mírně oslizlé, ale zase ne tolik, aby se lepily vzájemně k sobě, tuhé v řezu. A v kombinaci s houbovým ragú to bylo tak báječné, že jsem si pomlaskával a pochrochtával blahem od prvního do posledního sousta. Jen podotýkám, že místní houbové ragú je připravováno nikoli pouze ze žampiónů, jak to rády odbývají některé restaurace v okolí, ale z vícedruhových hub.
V kombinaci s kuřecí polévkou s játrovými knedlíčky a s alžírskou kávou, jako sladkou tečkou to byl velmi příjemný zážitek a důvod, abych se sem určitě vrátil.
Jen jediné mi vrtalo hlavou, proč staročeské speciality obsahují jídlo typicky německé, kterým rozhodně špecle s vepřovým jsou.
Když jsem odcházel, byly už další dva stoly obsazeny a pod schody jsem se potkal s párem lidí mířících dovnitř.
    Archiv

 Bramborový placek Hawaii


Původně jsem myslel, že moje cesta povede na Bahamy. Jenže tam prý turistům s českým pasem udělal ne nejlepší renomé nějaký Viktor, takový prý celý kožený. No co, řekl jsem si, vždyť i jinde může být hezky a chtěl jsem tedy na jih. Přesněji řečeno na jih Afriky , mají tam prý Stolovou horu, tož to asi něco společného se stolováním mít bude, jenže ouha, ouha. Tam už to Čechům docela opepřil nějaký Radovan. (Sice nikoli příjmením Kaluža, i když ten by klidně mohl emigrovat taky.) A tak jsem se nakonec rozhodl pro zcela jinou destinaci. Vydal jsem se na Hawaii.
A tak netrvalo dlouho, protože z Ostravěnky je to přibližovadlem čtvrthodinka pouhá, a už jsem seděl v restauraci Lašská jizba  v očekávání věcí příštích a netrpělivě si olizoval svou mlsnou hubu. Bramborový placek Hawaii mi už tím jak vypadal vnesl slunce do duše. Deštníček na bramborovém placku? No jasně protože tady na tento placek tyhle cingrlátka sednou! A navíc ten výtvor zářil barvičkami sluníčka. Sytě oranžovým základem poctivě smaženého bramborákového těsta, zlatavým kyselým zelíčkem, žluťoučkým ananasem a červenými, opečenými šunkovými nudličkami. A voněl, Bože jak ten voněl! Koukal jsem na to jak u vytržení a třásl se na první sousto jak osika ve vánku. A co teprve až jsem ochutnal?! Ta kombinace kyselé chuti zelí a nasládlého ananasu je sama o sobě fantastická a co teprve, když v soustu ještě cítíte křupkavé bramborákové těsto a stejně křupkavou šunku... Moje chrochtání a mlaskání blahem muselo být slyšet minimálně po celých Sedlištích ne-li až do Vratimova. Zkrátka a dobře, chcete za sluncem, za pohodou a klidem? Chcete na Hawaii? Tož valte do Sedlišť, ni?!
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

Slepice na paprice, houskový knedlík


Humr pošírovaný v másle, s hroznovým vínem, fenyklovým confit, křupavou šalotkou a šampaňskou pěnou ... to vše jako menu za nějakých pouhých osmnáct stovek. Ale ne, lidičky, dělám si samozřejmě legraci. Tohle U Dvořáčků nehledejte, protože tady se vaří jako u maminky a naše maminky vařily vždy poctivá česká , moravská a slezská jídla, třeba jako ... jako, no nebudu vás natahovat, slepici na paprice.
A teď ruku na srdce, děcka, odchovaní školními jídelnami, kolika z vás slepice na paprice přestala díky blivajzům kuchařek v těchto školních zařízeních chutnat, stejně jako třeba špenát a podobně? A pak, když jsme to stejné jídlo dostali doma v sobotu či v neděli na oběd, jak jsme nechápali, že to může být tak dobré a jak jsme chtěli po maminkách, aby nám přidaly ...
Stejně tak tyhlety, chtělo by se říct obyčejné dobroty, chutnají U Dvořáčků. Jenže to slovo "obyčejné" se sem asi vůbec nehodí. Svět gastronomie je totiž především o srovnávání kvality a chuti jídel podávaných v různých podnicích, připravovaných různými kuchařskými mistry. V takovém případě tedy hodnocení "obyčejné" leží snad někde uprostřed stupnice mezi "blivajz" a "jako od maminky".
Slepice na paprice podávaná U Dvořáčků se skládá z řezů vařeného slepičího masa, příjemně kořeněného a plné chuti, přelitého poctivě hustou smenanovo-paprikovou omáčkou, s nezaměnitelnou chutí a k tomu, jak s oblibou říkám "peřinkové" houskové knedlíky, to vše ovázané velkou mašlí fantastické vůně, která volá: "Tak na co ještě čekáš, jdeme na to!" Zajděte na to do restaurace U Dvořáčků a nebudete litovat.
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

Tvarohové knedlíky s jahodami, sypané cukrem a grankem, polité máslem


Na hlučínském náměstí v Hlučínské pivnici u Bětky, tam, co jsou jídla připravovaná s láskou, jsem si objednal o polední pauze Tvarohové knedlíky s jahodami, sypané cukrem a grankem, polité máslem.
Název poněkud dlouhý, ale naprosto výstižný. Jeden by řekl, že jídlo je názvem zcela popsáno, jenže není to pravda. V názvu není obsaženo třeba to, že knedlíčky se koupaly v másle, přesněji, že se brodily máslovou řekou, ale věřte, že toho másla měly po kolena.
Z názvu, přestože je obsáhlý, by jste se rovněž nedozvěděli, že na rozdíl od jiných restaurací, kde pod názvem "jahodové knedlíky" objevíte po rozkrojení jen jahodovou marmeládu, v lepším případě jahodový džem a když máte jó štěstí, tak jahodový jam. Jenže tady tvarohové knedlíčky obsahovaly skutečné kousky jahod. A to jste si takhle knedlíček rozkrojili na dvě poloviny a pak ještě na čtvrtiny, tu čtvrtinku napíchli na vidličku a prohnali ji máslovou řekou tak, že máslíčko s cukrem a grankem vsáklo do vnitřní hmoty knedlíčků a zároveň obalilo jahůdku jako když se ve vánici zachumláte do šály. A že to všechno, když jste to vložili do úst, tancovalo po jazyku, šimralo na patře a s výskáním klouzalo krkem do žaludku a z žaludku pak volalo na své další brášky čtvrtky: "Hola, pojďte za mnou, ať mi tady není smutno!"
Hlučínská pivnice u Bětky měla v době obědů plno a jak už to v dobré pivnici bývá, hučelo to v ní jak v úle. Takže naštěstí moje hlasité mlaskání a chrochtání blahem nebylo tolik slyšet.
Takže až bude Bětka opět v denním menu nabízet tuhle sladkou dobrotu, nenechte si ji ujít! Vlastně, zajděte tam na cokoliv a pozdravujte od nás do kuchyně paní Bětku a pozdravujte od nás její šikovný personál na place a když budete mít štěstí, potkáte se i s místním nejstarším štamgastem, kterému je už 93 let a připijte mu, jako my, na zdraví!
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

Zeleninový talíř Brko


Vy mi to lidičky nebudete věřit, vy si budete myslet, že si z vás dělám legraci, nebo jsem to někde přehnal s mým kamarádem z Tennessee, ale ubezpečuji vás, že je to pravda pravdoucí. Ano, já jím saláty, nekecám. Ale musí být alespoň takové, jaké se připravují v Restauraci Brko.
Samozřejmě nějaký ten kousek masa se, alespoň pro mne, v salátu nacházet musí. V tomto byly kousky pečeného kuřecího masa, žádné vařené bílé měkoty, ale křupavé oranžové šťavnaté kousíčky plné chuti nejen čerstvého kuřecího masa, ale i jemného koření.
Zapomněl jsem říct, že salát byl krásně servírován ve velkém hlubokém talíři vyloženém listy zeleného salátu, na kterém byly výše zmíněné kuřecí kousky, na kostičky nakrájené čerstvé rajče, okurka a kapie, na tom všem se nacházelo čerstvé krouhané bílé a červené zelí, obojí se skvělou zálivkou, tak skvělou, že mne donutila toto syrové zelí sníst, i když běžně se slovy, že nejsem králík podobnou přílohu či přízdobu u jídla vynechávám.
Já vím, já vás znám, už teď si říkáte, že takový salátek musí být fajn a už teď máte chuť. Jenže to není všechno. Trpělivost, děcka, nechte si to dovyprávět až do konce! Salát totiž obsahoval ještě plátky sýra a šunky, což samozřejmě můžu, nazdobené tak, že tvořily jakési květy. Na okraji talíře byl ještě jemný dressing z majonézy a jogurtu, který zvláště na kuřecích kouscích dělal hotová kouzla. Celé to bylo jemně zasypáno drobně nakrájenou čerstvou pažitkou.
Když se podíváte na fotografii, uvidíte, že v Restauraci Brko hledí nejen na to, aby vám chutnalo, ale aby se vám i jídlo líbilo. Tak na co ještě čekáte, saláti!

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

Denní menu v restauraci Husacina U Galika


Při hledání dobrot v té naší Ostravěnce jsem narazil i na podnik jménem Husacina U Galika. Okouknul jsem zvenčí a zjistil, že se restaurace honosí jakýmsi certifikátem čehosi a támhletoho ještě... A také jsem se dočetl, že původní a světově proslulá restaurace stejného názvu a majitele se nachází v obci Slovenský Grob, v okrese Pezinok. Inu to bude jistě extratřída extrovní, pravil jsem si a v obavách, aby to moje huba, kalibrovaná na spařený jetel dokázala ocenit a hlavně, aby to ustála moje peněženka (do sociálky bylo ještě daleko), jsem s mírnými obavami vstoupil.
Pominu-li kombinaci nevkusu, umakartu, rádoby lidových krojů a kavárenských vysokých čalouněných židlí, které se vešly tak akorát samy mezi nohy stolu, takže usednout na ně a přisunout se činilo problém nejen mně, ale i mé drobné lepší polovičce, nemohu pominout čurbes fleky na stole, kam nás pan vrchní usadil. Čurbes, včetně použitých ožvýkaných párátek. Podotýkám, že kromě nás byl obsazen pouze jeden jediný stůl. Když jsme si objednali pití, stačil pan vrchní donést něco zcela jiného mé ženě a sklenice, do které mi ukydnul z láhve nealko pivo, byla špinavá a umaštěná. Po upozornění, že je to docela hrůza neřekl pan vrchní nic jen pokrčil rameny. Sklenici nevyměnil. V tu dobu jsme sice již měli objednáno, ale měl jsem chuť bouchnout do stolu a odejít. Jenže cosi mi říkalo: "Bikocome, nikam nechoď, vydrž až do trpkého konce, tady ještě zažiješ srandu!". Poslechl jsem svůj vnitřní hlas a nelituji. Tož jsem pil z lahve, no co, však to umím a v Ugandě jsem to dělal taky tak. Pak přišla polévka. Husí vývar s masem, zeleninou a nudlemi. Lehce obarvená voda obsahovala trochu nudlí a trochu špatně uvařené zeleniny z mražáku. Kam maso zmizelo, nevím. Asi zůstalo ve Slovenském Grobě... Když jsem na to poukázal panu vrchnímu, polévku s pokrčením ramen odnesl a opět neřekl ani popel. Bláhově jsem si myslel, že dostanu, novou, pořádnou porci. Pan vrchní se se mnou, ale moc nemazal a rovnou přede mně pohodil hlavní chod. Pečenou kachnu, 2 kusy lokší s oblohou. Přemýšlel jsem jestli se vše jí rukama a došel k závěru, že ve Slovenském Grobě asi ano, ale přesto jsem měl tu drzost, že jsem požádal o dva příbory. Pan vrchní opět neřekl nic, ale dva steakové nože a dvě vidličky nakonec donesl. Ten můj byl špinavý, mastný až hrůza. Optal jsem se pana vrchního zda mne chce nějak vytočit nebo co už to tedy má znamenat. Řekl jsem to důrazně, s plnou váhou mých sto deseti kilogramů a vida, pan vrchní špitnul: "Prepáčte..." a s nožem odešel někam do propadliště dějin. Asi s tím nožem jel až do slovenského Grobu, protože mu to zpět trvalo dobré tři minuty. Když přede mně položil na pohled čistý nůž, měl jsem natolik po chuti, že jsem se rozhodl jídlo jen otestovat. Kachna byla studená a naprosto vysušená, pravděpodobně z nějakého invalidního kusu drůbeže, protože stehenní kost byla v polovině zlomená, však si zvětšete fotografii. A vážně pochybuji, že i před začátkem přípravy měl ten chcípáček 200 g deklarovaných v jídelníčku. Lokše s tvrdými, okoralými okraji, slité tuhnoucím tukem byly gumové tak, že činilo problém je krájet i steakovým nožem s pilkou. Obloha si nezasluhovala vůbec pozornost - oschlé zelí papírové chuti, invalidní kus beraního rohu, který již začal kvasit a okurky, do kterých jsem už odmítl jít...  Běs a hrůza, a zkrátka a dobře Husacina U Galika - NEVER MORE.
Perlička na závěr. Pánská toaleta byla na zemi vystlána jakýmsi leskimem či plyší s vysokým vlasem, mokrým tak, že v tom až boty začvachtaly a smrad moči vás tak uhodil do nosu, že by vám takovou nevypálil ani Mike Tyson.
Jiní o podniku Husacina U Galika napsali zde... a zde...    Archiv

Hot Wings s Nachos Chips


Když už někde vypnu motor svého přibližovadla, tak to dá rozum, že je to nejspíše kvůli tomu, abych se na daném místě najedl a Vám všem o tom podal hlášení. Tentokrát to bylo u Restaurace Mexico, která leží na výpadovce z Příboru do Kopřivnice a je místem s dlouholetou tradicí. Pod vedením pana Kabáta se tady podávají nejen speciality, kterým se říká TEX-MEX, ale i speciality typicky moravské a slezské kuchyně. Ovšem, když už jsem byl zde, bylo by nelogické nezkusit něco z toho mexického. Volba tedy padla na Hot Wings s Nachos Chips, což jsou marinovaná kuřecí křidélka s tortillami a salsou Mexicana.
Už samotný způsob servírování musí nadchnout. Smažená křidélka příjemně voní, přízdoba z kukuřiček, stvolu cibule a paprik lahodí oku a evokuje mexickou vlajku. Zvlášť musím pochválit za výběr prostírání a talířů - opravdu moc hezké. Co se týká chuti křidélek, pomlaskával jsem a chrochtal blahem, protože byly připraveny velmi kvalitně, marináda jim dávala výraznou chuť a masíčko šlo krásně "od kosti". Pikantní salsa dodávala masíčku příjemnou ostrost, kterou jsem pak mírnil výše zmíněnou zeleninou a tortillovým chipsy. Co říci závěrem? Je tomu už dobrých osmnáct let, co jsem měl možnost dát si stejné jídlo v Ciudad Juárez na americko-mexické hranici. Moc mi chutnalo. Řekl bych, že úplně stejně jako to v Příboru. Tož zajděte a koštněte!
Více o podniku Restaurace Mexico  také na serverech , ,       Archiv

Lašský pajtaš z hovězích drštěk


Jak jste si jistě všimli, přináším Vám na tomto místě ochutnávky jídel, které jsou na jídelních lístcích restaurací, co jsem navštívil nebo jsou nabízeny v rámci denního menu tamtéž. Dnešek je výjimkou. Měl jsem totiž tu možnost i čest ochutnat to, co v restauraci Lašská jizba na jídelním lístku teprve bude. Již brzy. A rovnou Vám řeknu, že se máte na co těšit.
Lašský pajtaš z hovězích drštěk je dokladem invence Vládi Tomise v oblasti krajové kuchyně. Rýpalové si teď jistě kladou otázku, jak může do krajové či regionální kuchyně spadat jídlo, které je naprosto nové. Snadná odpověď. O písničce Vínečko bílé se dokonce učilo na školách, že je písní lidovou, že vznikla na moravské zemi a je odrazem lidových tradic a další bla, bla, bla. Ale ono to bylo úplně jinak. Tu písničku složil Fanoš Hřebačka! On totiž ani lid ani region či kraj nemůže být autorem a původcem čehokoli. Za každým dílem stojí konkrétní lidé. A já Vám garantuji, že dříve nebo později jídla vymyšlená a připravovaná Vláďou Tomisem také "zlidoví". Takhle tomu rozumím. Čemu nerozumím a navždy mi asi zůstane záhadou je, kam ten Vláďa na ty nápady chodí.
Hovězí dršťky, poctivě vyvařené ve dvou vodách, jsou nakrájeny na drobné nudličky. Na pánvi opečené kostky slaniny, opavských klobás a cibulky jsou smíchány s dršťkami a zality kysanou smetanou, dochucenou chilli a bílým pepřem. Větu o mlaskání a chrochtání blahem sem ani psát nemusím, stačí když jen uvedu, že o ochutnávku této novinky jsem se měl podělit s mojí ženou a dopadlo to tak, že jsem byl ochoten dát ji pouze jedno sousto. Bylo to něco báječného a až se to objeví v nabídce, nesmíte si Lašského pajtaša nechat ujít. S domácím pečivem zde podávaným je to prostě lidová písnička, kterou už nezapomenete.
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

Bramborákový Smraďoch


Tak čím dneska začneme? Začneme hrachem. Naházím ho trochu na stěnu tím, že zde znovu napíšu o tom, čím je Lašská jizba výjimečná. Častým návštěvníkům mého Průvodce je to notoricky známo, nicméně pro případ těch nově příchozích - Rájem bramborákových placků a specialit z bramborákového těsta, Mekkou milovníků těchto klasických dobrot lidové kuchyně je právě Lašská jizba. A teď se podíváme na další specialitu, kterou jsem zde pro Vás ochutnal.
Jak už samotný název napovídá, součástí tohoto pokrmu jsou Olomoucké tvarůžky. Olomoucké tvarůžky položené na horní stranu bramborákového bochánku těsně před jeho dosmažením tak, že se rozpíjí po povrchu a vytvoří na něm zlatavou voňavou a lahodnou čepici. Ale pozor! Možná proto, aby tvarůžková čepice dobře držela, možná proto, aby jste si ještě více pochutnali, možná proto, že to tak Vladimír Tomis vymyslel a dost možná, že ze všech těchto důvodů dohromady se mezi povrch bochánků a tvarůžek pokládá osmažená slanina. Když Smraďocha rozkrojíte, zjistíte, že uvnitř je vepřové nebo kuřecí masíčko, které z tohoto jídla dělá věc, která Vás zasytí a naplní chutí a slastným pocitem zároveň. V jedné porci jsou podávány 4 bochánky, dva s vepřovou a dva s kuřecí náplní. Součástí porce je lístek hlávkového salátu, rajčátko, plátečky okurky a celé je to zasněženo zelenou petrželkou. Píšu to sem hlavně proto, abych opět nemusel poslouchat poznámky, že nejím vůbec zeleninu.
Musím se přiznat, že ačkoli jsem si u toho mlaskal a chrochtal blahem, nedokázal jsem tuto porci sníst najednou a jeden z bochánků jsem si nechal zabalit domů. Voněl mi v autě tak, že než jsme dojeli do Ostravy, tak jsem ho rozbalil a "dámy prominou" sežral.
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

Kančí kýta se šípkovou omáčkou a vídeňský knedlík


Když se podíváte na restauraci U Dvořáčků  zvenčí nebo když se rozhlédnete po interiéru je nasnadě, že se tady podává zvěřina. Doporučuji všem Vám, kteří jste milovníci tohoto druhu kuchyně, zajít sem kdykoli, protože v denní nabídce vždy nějakou tu "lesní" lahůdku najdete.
A tak se stalo, že jsem jednoho krásného dne na jídelníčku objevil Kančí kýtu se šípkovou omáčkou a vídeňským knedlíkem. A protože mám "hrabalovský vyřešen", objednal jsem si. Masíčko z kančí kýty bylo vynikající, s opečenými okraji, měkoučké, poctivě mořené a kořeněné tmavým, divokým kořením. Vídeňské knedlíky byly akorát tuhé, aby jejich jednotlivé složky držely po hromadě a zároveň akurátně měkké a sající šípkovou omáčku. No jestli se masíčko a vídeňáčci spolu podíleli na nasazení laťky kvality a chuti pěkně vysoko, tak šípková omáčka ji posunula ještě výše. Hustá, plné zeleninové chuti, s výraznými tóny koření a kvalitní jíšky a vše to bylo korunováno matně sladkou chutí šípkového jamu. A to víte, že ano - mlaskal jsem a chrochtal blahem, o tom žádná!
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

Závitek z vepřové krkovice plněný klobásou a kyselým zelím, bramborové knedlíky


Podobnost s včera zveřejněným povídáním o dobrotách na talířích v restauracích a hospodách není čistě náhodná. Chci Vám ukázat, že "když dva dělají totéž, nebývá to totéž", jak praví staré přísloví, ale když to oba dělají dobře, to se to pak mlaská a chrochtá blahem.
Závitek z vepřového masa byl tentokrát naplněn plátečkem anglické slaniny, kyselým zelím a klobáskou. To vše stočeno a zavinuto, sečteno a podtrženo a hlavně, jak už to u paní Bětky bývá, uvařeno s láskou, dávalo tak báječnou chuť, že i po několika dnech, kdy píšu tento příspěvek, se mi sbíhají sliny.
Kyselé zelí doplňovalo klasický základ z vepřového masa, klobásky a slaniny a vlastně zjemňovalo tyto masité komponenty, podobně jako to dělá kyselá okurčička u Španělských ptáčků. A pak, že člověk jako já nejí zeleninová jídla?! Vždyť to zelíčko je co? Ale vážně, doplněno šťávičkou z výpeku s poctivou zásmažkou, dochucenou jalovcem a drceným kmínem a báječnými bramborovými knedlíčky, to byla pochoutka, jak má být.
Jen jedna věc mi byla líto, že jsem si potom nemohl dát pivo, neboť mne před Bětčinou pivnicí čekalo autíčko. Budu nad tím muset ještě trochu popřemýšlet a buďto přestěhovat Hlučínskou pivnici někam blíže k naší firmě a domovu anebo, jak se říká: "Když nejde Hlučínská pivnice k Bikocomovi, musí Bikocom k Hlučínské pivnici!"
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

Špalek z panenky plněný zrajícím sýrem, zdobený hřibovým ragú a domácí bramborové placičky


Každý máme různé chutě. Já třeba z mas preferuji maso vepřové, miluji houby a zlé jazyky o mne tvrdí, že kdybych mohl, tak do každého jídla propašuji sýr. Je nasnadě, že kombinace všech těchto 3 mých oblíbených surovin, která se sešla v tomto jídle, navíc doplněná bramborovým placičkami, mne nenechala chladným.
Jak jsem řekl, samotné pomyšlení na to, z čeho se toto jídlo skládá, mne už beztak činilo šťastným a což teprve po tom, co slečna servírka položila na stůl talíř! Jídlo servírované tak, aby i oko bylo potěšeno. Vůně poctivých lesních hříbků se mísila s tóny zrajícího sýra a nezaměnitelnou vůní kůrčičky dobře upečené vepřové panenky. A teď zvládněte nedočkavé ruce, aby se vidličkou a nožem pustily do té krásy a okamžitě ji přenášely k ústům. Nesnadný úkol. Jenže to vše bylo nic proti tomu, když jsem ochutnal první sousto. Řekl jsem si, že nejlepší bude všechny 3 základní suroviny zkombinovat a vytvořit si v ústech báječnou směsici toho, co na jídle miluji.
A tak jsem si příčně krájel špalíčky vepřové panenky, které měly uprostřed další zlatavý špalíček zrajícího sýra a hrnul si na ně šťávu a hříbky.
Jsou ve světě kulinářském věci, které nelze popsat, ty se prostě musí zažít. Tohle jídlo je jednou z nich! A to nemluvím o domácích bramborových placičkách, které zachovávaly vše, co takový bramborový placiček vyžaduje. Tuhost v řezu, křupavou kůrku a schopnost přijímat do sebe šťávu z masa a hub. Ale jak říkám, zajděte si do Restaurace Brko, abyste mohli zažít to, co já. Budete mlaskat a chrochtat blahem, klidně se s Vámi vsadím.

Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv

HAVIŘSKE KOBZOLE


Po třinácti jídlech, která jsem pro Vás ochutnal v restauracích a hospůdkách, přináším dnes něco, jak se říká, z jiného soudku. 
Ne nadarmo se říká, že naši předkové sice nevařili podle zásad štíhlé linie, ale že to byla jídla, ačkoli jednoduchá, tak plná báječné chuti. A tak jsem si dnes dal něco z místních ostravských specialit, které se připravovaly už v dobách našich prababiček - Haviřske kobzole. Pokrm, který se zpravidla jí samostatně, ale může také posloužit jako pokročilá příloha k vepřovému masu. Základem jsou v troubě upečené, na čtvrtky rozkrájené brambory, které byly před tím uvařeny ve slupce. Při pečení jsou brambůrky posypány výpekem z anglické slaniny, nakrájené na drobné kousky a nadrobno nasekanou kyselou okurkou. Těsně před dokončením jsou pak pokryty strouhaným sýrem. Samozřejmě, že je jídlo lehce osolené.
Drobných kostiček slaniny bylo dostatek a byla akorát měkkoučká. Brambůrky, ačkoli pečené, nebyly suché, leč naprosto báječné. Ovšem, to co u mně nejvíce vyvolávalo mlaskání a chrochtání blahem, byla kombinace toho všeho s příjemnou kyselostí okurek a křupavou sýrovou krustou. A kdeže jsem si tu dobrotu dal? No hádejte? V Nonstopu u Zuzky - doma. :-)

   Archiv

SMAŽENÝ VEPŘOVÝ KOTLET NA BRAMBOROVÉM SALÁTĚ S NAKLÁDANÝMI CIBULKAMI


Když se řekne bramborový salát a řízek, moje neurony na to reagují a začínám se těšit jak Kalousek na zvýšené DPH. A zvláště o weekendu, když v tom nepřeberném množství skvělých hospod, které kolem sebe máme, nemusíme spěchat a můžeme si dojet někam dál od Ostravy, jsem ani vteřinu nezaváhal po tom, co mi moje drahá polovička sdělila, že ve frýdecko-místecké restauraci Bowling Morava mají přesně to co mám rád. Řízeček s bramborovým salátem bez majonézy! No neváhal jsem ani minutu.
Nebudu vás napínat. Bramborový salát bez majonézy s nakládanými cibulkami v podání této restaurace vypadá takto: Na talíři vám donesou minimálně den staré vařené brambory. Nikoli vařené ve slupce, ale loupané vařené brambory, se slizkými bílými okraji. Na tom všem je vykydnutá jakási konzervovaná zeleninová směs typu Moravanka, obsahující spoustu papriček a jeden kus cibulky. To celé je zasypané černým pepřem, zcela jistě pro přebití odporné chuti starých brambor, nasáklých slanou vodou ze sterilované zeleniny. To vše bez jediného pokusu ty odpornosti, alespoň promíchat. Co myslíte lidičky, že se stane když máte tu drzost a obsluhy se zeptáte, zda to v kuchyni mysleli vážně, s tím že tohle má být  bramborový salát, a že k tomu řízku chcete raději chléb? Obratem je u vás servírka se sdělením, že kuchařka vám vzkazuje, že neví, co se vám nelíbí, protože ona vaří podle norem. Připomenete, že chcete ten chléb a čekáte na něj dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby i řízek vychladnul. Při placení servírka nechápe, že musí vracet drobné a spropitné za tenhle skvělý zážitek ji absolutně nenáleží. Restaurace Bowling Morava ve Frýdku-Místku? Never more!
   Archiv

Opavské klobásy


Nevím, čím to je, že jsou masné výrobky pojmenovávány po městech. Jistě znáte debrecínské nebo vídeňské párky, gombasecké či ostravské klobásy, pražskou šunku, ... Jak jsem řekl, nevím proč to tak je, ale jsem tomu rád, protože se to dobře pamatuje. A já ode dneška nedám dopustit na Opavu, i když ty nejlepší opavské klobásy nejsou vyráběny tam, ale v ostravské čtvrti Přívoz, v Řeznictví David.
Dal jsem si za úkol zjistit, v čem jsou opavské klobásy z produkce pana Davida tak výjimečné, že se dostanou na jídelníček nejen mnoha domácností, ale i na stoly restaurací po celém kraji.
Tak nejdříve jsem zjistil, že to může být tím, že jsou báječné chuti a to připravené pouhým ohřátím ve vodě a nebo grilované. Vždy si zachovávají svou šťavnatost a konzistenci, která je tím zlatým středem mezi měkkostí šunkových klobás a tvrdostí klobás čabajského typu. A stačí k nim přičichnout, aby se vám začaly sbíhat sliny, když se vám po sliznici rozběhne vůně dřeva, vůně masa a samozřejmě základní směsi koření. Když jsme u té základní směsi koření, jsem zvědavý, kdo z vás mi napíše, co je myšleno základní směsí koření v oboru uzenářství.
A když jsem si tak mlaskal a chrochtal blahem nad opavskou klobásou ohřátou i nad opavskou klobásou grilovanou, máčel si tenká kolečka v hořčici a zakusoval je čerstvým chlebem, najednou mi to všechno došlo. Odhalil jsem tu záhadu, přišel jsem na to, proč jsou opavské klobásy z řeznictví David ty nejlepší. Je to proto, že pan David je zkrátka MACHR!
Více o podniku Řeznictví David  také na serverech , ,       Archiv

Kančí guláš a bramborákové koule


Že je Lašská jizba specialistou na bramborákové placky je všeobecně známo. Dnes vás přesvědčím o tom, že v Lašské jizbě se bramborákové těsto používá i na další speciality a dobroty. Do zlatova osmažené koule z bramborákového těsta byly podávány jako příloha ke kančímu guláši.
Všichni znáte tu kombinaci lehce kořeněného a paprikou ochuceného masa a gulášové šťávy, kterou jako by tlumil houskový knedlík, jak tomu bývá u gulášů hovězích či vepřových. Ale zvěřina, ta chce něco více! Příloha chce výraznější chuť, aby byla rovnováhou vůči výrazné chuti zvěřiny, aby celkový dojem z jídla byl silný, řekl bych chlapský. A tak se ke kančímu často přidávají knedlíky, špekové, chcete-li karlovarské či vídeňské, které jsou samozřejmě výraznější než ty běžné houskové či bramborové. Vy, kteří tento sloupek nečtete poprvé a samozřejmě vy, kteří jste už v Lašské jizbě jedli, dobře víte, že Vláďa Tomis neustále vymýšlí nějaké nové dobroty a dobré novoty. A tak přesně v trendu vyvážení chuti kančího guláše použil přílohu netradiční, ale o to více příjemnou. Když jste si rozkrojili bramborákovou kouli, její střed skvěle „pil“ gulášovou šťávu a kůrčička lehce křupala. To všechno kombinováno s kostičkami kančího masa, skvěle vydušenými, měkoučkými, rozpadajícími se po vlákně. K tomu všemu čerstvá cibule. Co by jste chtěli víc, než mlaskat a chrochtat blahem?
Více o podniku Lašská jizba  také na serverech , ,       Archiv

Vepřový vrabec se špenátem a bramborovými knedlíky


Nedávno mi jeden kamarád řekl, že protěžuji obyčejná jídla a nevšímám si kulinářských specialit a zázraků. Plete se! Kulinářskou specialitou a zázrakem je každé obyčejné zlidovělé jídlo, ale má to vždy jeden háček. Musí být poctivě připraveno.
Celý svět hospod a restaurací stojí na tom, že hosté mají možnost porovnávat zdánlivě stejná jídla, ale uvařená jinými kuchaři na jiných místech. Bohužel, některá jídla, která jsou obecně považována za obyčejná, si v některých restauracích nezískala přízeň kuchařů a tím pádem ani hostů.
Protože mám rád špenát, nedávno jsem si ho dal v jedné opavské restauraci. Děs a hrůza ze špenátového protlaku, bez chuti a konzistencí připomínající spíše polévku. A protože jsem nepoučitelný, dal jsem si špenát asi za týden v Brně. Byl hustý, ale s česnekem kuchaři natolik ujela ruka, že bych jedním dýchnutím mohl vyhnat veškeré upíry z Karpat a tlak mi vyletěl do červených čísel.
A pak se řekne: "Což takhle dát si špenát!" Ale nebojte se lidičky, všechno zlé je k něčemu dobré. Naprostým kontrastem ke všemu výše popsanému je Vepřový vrabec se špenátem a bramborovými knedlíky v Restauraci U Dvořáčků.
Špenátek hustý akorát, příjemně dochucený a kořeněný, česnek v něm obsažený nepřebíjí jeho chuť, ale harmonicky ji doplňuje, stejně jako šťáva z výpeku vepřového masa. A co teprv, když si v tom omočíte bramborový knedlík… No knedlík, je to spíše váleček, na povrchu lehounce oslizlý a po řezu tuhý. Ne, nebojte se, nebudu se zabývat polemikou, zda se jedná o knedlík anebo nok. Mně je to totiž úplně fuk. Pro mne je to báječný bramborový váleček, který si U Dvořáčků rád dávám. Ne, nezapomněl jsem na masíčko, protože to je vrcholem tohoto jídla. Kousky, které kuchař vždy vybírá, jsou šťavnaté, zlehounka opečené a stejně jako špenát, mají svou typickou chuť a absolutně není třeba sahat po slánce na stole.
Jestliže jsou výpečky vrcholem, pak jejich korunou jsou osmažená kolečka cibule, zlaté a smějící se na vás, křupavé a lahodné, před smažením lehce obalené v mouce. A pak, že je Vepřový vrabec se špenátem a bramborovým knedlíkem obyčejné jídlo.
Zajděte ke Dvořáčkům na obyčejná jídla, jsou na ně specialisté a budete chrochtat a mlaskat stejně jako já.
Více o podniku U Dvořáčků  také na serverech , ,       Archiv

Chilli con carne z hovězího masa, topinka


Ty nejlepší topinky na světě, jak jistě všichni víme, dělala Martička Vančurová ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“. To vám potvrdí většina filmových pamětníků a především pes Gregor.
Ale vážně ... nepatřím k lidem, kteří by si v hospodách dávali topinky s jakoukoli úpravou. Často se stane, že topinky jsou buďto tak napité olejem, že si při jídle připadáte jako naftař na ropné plošině, nebo natolik tvrdé, že k jejich pozření potřebujete krokodýlí zuby a sílu dělníka v kamenolomu.
Žádná zlatá střední cesta! Zlatá, to je to správné slovo, protože v Pivnici u Bětky ty topinky zlaté jsou. Když jsem na jídelním lístku viděl, že topinky jsou přílohou k Chilli con carne, trochu jsem nad tím zakroutil hlavou, protože tohle původem mexické jídlo, které již dávno zdomácnělo i v těch nejzapadlejších vískách českomoravskoslezské kotliny, si dovedu představit s čerstvým chlebíčkem, s rýží a samozřejmě s tortillami. Ale topinky? Ale topinky jo!
Chilli con carne bylo ostré akurát, voňavé a z velmi často používaných ingrediencí v něm chyběla kukuřice, což jsem kvitoval s povděkem, protože kukuřici raději přenechám drůbeži. Příjemnou ostrost tmavých fazolí a masa jsem mohl krotit čerstvým pórkem, rajčátkem a paprikou. Báječná kombinace! Fazole měkoučké a správně propojená chuť s masem, tak, jak to u Chilli con carne má být. A k tomu všemu zlatavé křupavé topinky. Co říct nakonec? Pochrochtal jsem si a pomlaskal blahem díky dobrému nápadu a zlatým rukám paní Bětky.
Více o podniku Pivnice u Bětky  také na serverech , ,      Archiv

Dobře kořeněná kotletka s pečenými brambory a česnekem


Kdo zná majitele Restaurace Brko, Tomáše Varmužu, dobře ví, že v tomhle podniku zcela jistě najde i porce pro pořádné chlapy. Vepřová kotleta o váze 350g je toho dokladem. Neodolal jsem a na tento lehký obídek se také zastavil.
První dojem, když vám slečna servírka položí na stůl veliký talíř (na běžný plytký talíř by se tahle kotleta určitě nevešla) je, zda to není náhodou připálené, protože masíčko je tmavé po povrchu a stejně tak i na kolečka nakrájené brambory vypadají, jako by snad byly v troubě o nějakou tu minutu déle. Stačí však lépe zaostřit a zjistíte, že jak brambory tak i kotleta je potřená směsí koření, která jako obvykle je tajemstvím šéfkuchaře, ale její základ zcela jistě tvoří česnek a paprika.
Zapomeňte na to, že kotleta připravená v kuchyni Restautace Brko bude vysušená tak, jak to u kotlet občas v restauracích bývá. Tahle je uvnitř šťavnatá s plnou chutí čerstvého vepřového masa a teprve, když sousto koušete, tak si tuto základní chuť mísíte s vynikajícím kořením na kůrčičce, která příjemně křupe.
Stejně tak je to i s pečenými bramborami, křupavé a kořeněné na povrchu, hladce bramborové uvnitř. Dost často si jakékoliv úpravy brambor v přílohách jídel dosoluji. U těchto kořeněných to nebylo třeba, byly naprosto akorát. Řeklo by se, co nějaká omáčka, nechybí tomu nějaká omáčka nebo dressing? Přátelé, nechybí! Poctivá šťávička, která se dostane ven z masa naprosto stačí. Cokoliv navíc by zkazilo tu báječnou kombinaci, kterou dokáže jen dobrý kuchař na dobrém grilu.
Čerstvá zelenina v přízdobě jen korunovala výsledek. Celkově je tohle skvělé jídlo důkazem rčení, že v jednoduchosti je síla. Mám snad jedinou připomínku, co tak ty porce dávat rovnou půlkilové? :-) To abych si to mlaskání a chrochtání blahem ještě o kousek protáhnul....
Více o podniku Restaurace Brko  také na serverech , ,      Archiv


Další Bikocomovy ochutnávky: [1] [2]




Servis Šindlermotors i pro SKŮTRY
Jsme zde i pro vaše skůtry, pro jejich servis a údržbu



STŘELNICE PETŘVALD Doporučuji příznivcům sportovní střelby
Střelnice Petřvald

Služby pro domácnosti a firmy, které doporučuji:  
Deratizace, dezinsekce, dezinfekce Ostrava - Stránky se otevřou do nového okna
DERATIZACE a další služby
Firma je jednou z největších a nejlépe hodnocených ve svém oboru, působí po celé republice.
 

Studny a vrty na severní Moravě - Stránky se otevřou do nového okna
Profesionální STUDNY A VRTY
Potřebujete studnu, průzkumné vrty, vsakovací vrty? Potřebuje vaše studna čištění či údržbu?