| |
Co jsem hledal, našel a pro Vás ochutnal?
PILSNER URQUELL Přečetl jsem si několik hodnocení téhle
hospůdky na
Facebooku a rozhodl se, že tam tedy zaskočím na žejdlík a něco
na zub v rámci zakončení pracovního týdne. I jsem rád, že jsem to
udělal. Dorazili jsme něco po páté odpoledne a na zahrádce to hučelo
jak v úle. Dostalo se nám milého přivítání od personálu a posadili
jsme se ke stolu v hlavní místnosti. Místo je to příjemné a jídlo a
pití vynikající. Okoštoval jsem pár „škopků” a musím říct, že
pivečko bylo bezchybně načepované. Dal jsem si také tlačenku s
cibulí, sekanou svíčkovou a moje paní si dala jitrničku, všechno s
fantastickým, skutečně domáckým chlebem z Řepišťské pekárny,
měkoučkým, chutným, s křupavou kůrčičkou.
Nicméně pojďme k tomu hlavnímu důvodu, který mně se přivedl, k
plzeňskému ležáku. Jak většina milovníků tohoto typu piva ví, tím
hlavním, co tvoří chuť tohoto ležáku je Žatecký chmel, který je také
podstatou výrazného chmelového aróma, které pomáhá rozpoznat to
pravé Plzeňské od jiných. Ale je zde jedno ALE. Ale je to pravda
pouze v případě, když je plzeňské správně načepováno a je o něj
postaráno s tou správnou péčí. Řekl bych, že v téhle hospůdce se o
pivo starají opravdu skvěle. Jejich ležák je krystalicky čistý,
zlatavé barvy, ostřejší chuti, která přes suchou pokračuje k hořkému
zakončení. Mohu zodpovědně říct, místní Plzeňské je jako křen. Navíc
místní výčepní pan Jakub je přihlášen do mezinárodní soutěže Pilsner
Urquell Master Bartender. Řekl bych, že jeho šance jsou velké.
|
HOVĚZÍ VÝVAR SE ZELENINOU A PETRŽELKOVÝMI NOČKY Ačkoliv
bydlíme již vice než 10 let pár kilometrů daleko, do Restaurantu
Výtopna (
http://orlova.vytopna.cz/ ) jsme se s mou ženou poprvé dostali
až před dvěma dny. Začal jsem předkrmem připraveným z obřích slávek,
česneku a vinného sosu. Další chod - Hovězí vývar s petrželkovými
nočky byl také skvělý.
Jak jsem popsal výše, rozhodl jsem se pro tento typ polévky. Měl
jsem chuť na něco ne „příliš zdravého” a také trošičku tučnějšího.
Tato polévka byla trefou do černého. Ano, jediné co musím dodat, je
to, že jsem si ji vylepšil špetkou černého pepře.
Polévka měla vynikající chuť, podobně jako již známé polévky mé
babičky, ale byla trochu silnější. Což bylo samozřejmě dobře. Ačkoli
byla miska spíše menší, díky petrželkovým nočkům, drobně krájené
zelenině a hlavně velké části, tvořené kousky vařeného masa, bylo to
vše velmi syté. Být toho jen o trošku více, těžko bych všechno
snědl, protože na mne ještě čekala pečená kachna. Shrnuto, polévka
byla chutná, i když možná ne tolik, jako další chod ;) Ano, bude to
mít pokračování.
Pokud milujete silné vývary, budete šťastni. Pro ostatní, typicky
skvělá, řekl bych domácí polévka.
Na závěr nesmím zapomenout, že číšník byl excelentní, schopný
poradit, rychlý a příjemně veselý. Byl jsem spokojený, samozřejmě.
Měli byste si zajít do Výtopny v Orlové a zkusit jejich pohostinnost
a samozřejmě kuchyni.
|
OBŘÍ SLÁVKY V BÍLÉM VÍNĚ, ČESNEKU A PETRŽELCE Miluji mušle. Mají
docela neobvyklou chuť, na rozdíl od jakýchkoli jiných mořských
plodů. Slávky mají svou vlastní chuť, ne tak výraznou jako ústřice,
ale přece jen mají mírnou chuť "oceánu" podobně jako škeble. Moje
nejoblíbenější byly vždy ty vařené otevřené s bílým vínem, česnekem
a čerstvou petrželkou. Užíval jsem si jich se sklenicí Chardonnay v
malých hostincích kolem anglického Chelmsfordu. Při psaní těchto
slov, musím být opatrný na klávesnici mého notebooku, protože díky
těmto vzpomínkám se mi sbíhají sliny – no zkrátka, abych si do ní
nenacintal. Ale co se stalo včera!? Jen si představte, užíval jsem
si ty samé slávky, podle stejného receptu. Toto jídlo je známé jako
Moules Marinières nebo "Námořnické mušle" nebo Lodníkovy mušle" Bylo
to déjà vu, nebo to bylo chyba v Matrixu, to nevím. Ale rozhodně vím
jedno, orlovské mušle byly moc chutné! Kromě toho, když jsem si
tento předkrm objednával, ani ve snu by mně nenapadlo, že se bude
jednat tzv. Novozélandské velké a šťavnaté, zelenoreté. Jejich jméno
pochází ze zeleného lemování okraje mušle, jakoby zelenou rtěnkou.
Ti, kteří něco o mušlích vědí, musí se mnou souhlasit, že zelenoretá
je nejlepší na celém světě. A tak jsem si je moc užil v této malé
restauraci na předměstí Orlové. Je to opravdu skvělé, že ano?! V mé
misce byly ty velké buclaté, šťavnaté, zelenoreté mušle, mnohem
větší než ty černé, na které jsem zvyklý z mého milovaného pobřeží
jižní Anglie. Zajděte si na ně do Výtopny v Orlové (
http://orlova.vytopna.cz/ ). Toto fantastické
jídlo se skládá z čerstvých mušlí jemně dušených v bílém víně, s
česnekem, petrželkou a máslem. Řekl bych, že víno zde použité byl
nějaký suchý nebo polo-suchý Ryzlink rýnský. Ale je to jen můj
odhad. Zkuste to a budete pět chválu ve stejném stylu, jako já.
|
PEKINGSKÁ
POLÉVKA
Drobně nasekaná mrkev, drůbeží maso, rozšlehané vejce a především
škrobový základ, který dává tomu všemu typickou konzistenci a chuť.
Tak to jsou věci, které mně nutí dát si Pekingskou polévku, vždy
když jdu či jedu okolo malého podniku na rohu ostravské „Tyršovky“ a
Čs. Legií. Vlastně si tuhle polévku dávám, kdekoli ji mají na
jídelníčku, protože rád ochutnávám a porovnávám. Prozatím, a to
musím zaklepat na bambus, je ta z Asijského bistra Orient II. stále
tou nejlepší, co jsem kdy, kde okoštoval. Včetně Malé Číny, či
chcete-li londýnského Chinatownu. (Do té opravdové, velké Číny jsem
se ještě nedostal, i když moc rád bych, to mi věřte.)
Ano, souhlasím s tím, co si teď mnozí z vás jistě povídají pod
vousy. Že asijských bister vyrostlo v posledních letech v České
republice mnoho a mnohdy se zde setkáváte s ne příliš velkou
kvalitou, o hygieně nemluvě. Bohužel mnozí kuchaři a obchodníci z
Asie nedělají svým krajanům tu nejlepší reklamu. Ale za tohle bistro
se přimlouvám. Zajděte tam, dejte si cokoli, co mají na jídelníčku,
a uvidíte, že budete spokojeni. Já tady vždy mlaskám a chrochtám
blahem.
Více o podniku
Asijské bistro Orient II. také na serverech
,
,
Archiv |
|
KONFITOVANÉ
KACHNÍ STEHNO, KNEDLÍK, ZELÍ
Moje těžce zkoušená duše a polomrtvé chuťové buňky hlasitě volaly po
změně k lepšímu. Díky Bohu, že se mi tedy podařilo rychle najít malý
hostinec v Proskovicích nedaleko Ostravy (
www.penzion-florian.com
) . Popravdě bylo to hned následujícího dne po mém posledním
dobrodružství s brusinkovým želé v Mercure. A tak jsem strávil pár
hodin ve vlídném a klidném prostředí Penziónu Florian, jak je
uvedeno výše. Příjemný, domácký interiér, společně se skvělým
jídlem, to vše mělo blahodárný účinek na můj žaludek a všechny
ostatní důležité orgány.
Čtouce tyhle řádky, určitě si kladete otázku jakouže domácí
specialitu si tam Bikocom dal. Takže jednoduchá odpověď je zde.
Kachní stehýnko, konfitované s maximální péčí. Masíčko bylo šťavnaté
a plné fantastické chuti. Křupavá kůrčička na povrchu byla
fantastická dvojnásob díky lahodnému koření. Když jsem to jedl,
pomlaskával si a chrochtal blahem, byl jsem v sedmém nebi, jak se
říká. Ale píšu tady jen o mase a to není správné. Na mém talíři byly
i Karlovarské a houskové knedlíky a kysané červené zelí. Obě přílohy
měly vyváženou chuť a cítil jsem, že šéfkuchař ve Florianu je prostě
mistrem svého oboru. Šťastným mně činila také velikost porce. Nedá
mi to a musím porovnat „ptačí porce“, které servírují v tzv.
„velkých mezinárodních hotelích“. Proti Florianu? Nebe a dudy. Však
si to tohle srovnání můžete udělat sami. Běžte do Proskovic, běžte
do Floriana… A užijte si to!
|
ŠUTELICA
Miluji domácí polévky a to tak, že moc. Nejoblíbenějšími jsou pro
mne fazolačka a zelňačka. Vzpomínám si jak je obě vařívala moje
babička. Souhlasíte, že naše babičky byly těmi nejlepšími
šéfkuchařkami našeho života, že ano? Kdykoli když jím nějaké
klasické jídlo, srovnávám ho s podobným, které si pamatuji z
dětství. Díky kuchařskému umění mé babičky, tak mají současní
šéfkuchaři laťku nasazenu hezky vysoko při tom, když hodnotím jejich
současné výtvory.
Když mi příjemná servírka v Penziónu Florian (
www.penzion-florian.com
) doporučila z jejich denní nabídky polévek Šutelicu, musela mi to
opakovat dvakrát, protože jsem neporozumněl názvu. Bohužel nevěděla
z čeho takový název pochází, ale za to znala složení této Slovenské
národní polévky. A tak jsem si Šutelicu hned objednal.
Byly v ní velké černé fazole a kysané bílé zelí. Moc nescházelo a
začal jsem si zpívat hit Paula McCartneyho a Stevie Wondera - Ebony
and Ivory... Navíc byly v polévce houbičky, kousky slaniny a čerstvé
petrželové natě. Jako bych našel poklad. A co teprve ta fantastická
kombinace? Dva mé nejoblíbenější druhy zeleniny společně s dalšími
chutnými surovinami.
Závěrečná otázka zní, jak tedy Šutelica chutnala? Odpusť mi
babičko... Tahle polévka byla jedním z mých nejsilnějších
kulinářských zážitků posledních let. Byla jemná a přitom nakyslá,
byla hustá a plné chuti. Chrochtal jsem a mlaskal blahem a s každou
lžící chválil místního šéfkuchaře. Když se servírka vrátila zpět k
našemu stolu našla mou polévkovou misku vymetenou jako by byla
zrovna z myčky vytažená.
|
SLADKÝ
CHŘESTOVÝ SORBET
Vážení přátelé – ano, musím veřejně učinit doznání k mé počáteční
nedůvěře ke zvláštní kombinaci zeleniny a sladkého dezertu. Ten
chřest v názvu sorbetu nebylo opravdu nic, co by mi pomohlo se
rozhodnout pro objednávku ihned po číšníkově nabídce. Bylo to snad
proto, že jsem si nedokázal představit jeho chuť. Snad ze strachu,
že budu zklamaný díky té chutí. Snad i z mnoha dalších důvodů jsem
váhal trochu delší dobu, než jsem si objednal výše uvedenou "zmrzku",
jak se říká tady v Ostravě. Nicméně, když jsem to ochutnal poprvé…
Ó, můj Bože... V tu chvíli se stalo hned několik věcí najednou.
Nejprve jsem získal velmi intenzivní pocit, že jsem objevil něco
zcela mimořádného. Za druhé, zjistil jsem, že všechny mé pocity jsou
veskrze pozitivní. Za třetí, díky tomuto chřestovému sorbetu jsem
vymazal všechny negativní zážitky z mé mysli. (Zejména ty s hlavním
chodem, který jsem jedl před tímto dezertem. Bohužel pro Restauraci
Janak, (
www.mercureostrava.cz
) vše současně zaznamenal i můj iPhone.) A za čtvrté, jsem došel k
přesvědčení, že i když to bylo jediná dobrota v této restauraci,
určitě se tam vrátím. Zkuste si představit, aroma paliček zeleného,
čerstvého chřestu a smíchat je spolu s mírně nasládlou chutí a
chladivým pocitem v jednom. Představili jste si, tento malý zázrak
ve vašich ústech? Skvělé! Ale to je jen malý zlomek toho, co můžete
očekávat od tohoto vynikajícího sorbetu ve skutečnosti. Tak,
pospěšte si lidičky, chřestová sezóna nebude trvat věčně…
|
SVÍČKOVÁ
NA SMETANĚ S KOMBINACÍ MALÝCH KNEDLÍČKŮ A BRUSINKOVÝM ŽELÉ
Předehřátý talíř lze sice hodnotit jako plus. Nicméně ani teplota
talíře nedokáže zlepšit teplotu noků a Karlovarských mini knedlíků,
to dá rozum. Takže, bohužel, obě přílohy byly zcela chladné a
poměrně tvrdé. Omáčka byla nevýrazná, řekl bych až příliš nevýrazná.
Žádná chuť mrkve, žádná chuť celeru nebo petržele. Nadměrné
potlačení chuti u tohoto typu omáčky je možná dobré pro některé
jídelny ve školkách, ale ne pro hotelové restaurace. Špikovaná
svíčková měla standardní chuť, snad kromě toho, že maso bylo poněkud
nedbale odblaněné. Řekl bych, že kuchaři z Janáka by měli projít pár
hospod v našem regionu. Mám na mysli hospody, které nabízejí českou
klasiku tím správným způsobem – a za poloviční cenu, samozřejmě. Zdá
se, že vařit pod imaginárními křídly hotelu Mercure ( www.mercureostrava.cz
) ještě nebude všechno, není-liž pravda? Nakonec, pojďme na
samostatnou kapitolu, která se nazývá Brusinkové želé. Ano, tato
"věc" byla i součástí názvu jídla v jídelníčku restaurace Janák.
Troufám si tvrdit, že ta tmavě fialová hmota neobsahovala ni jednu
brusinku kromě té uvedené v názvu. Kyselá, zkvašená chuť byla
podobná ovocnému vínu zapomenutému dva dny ve sklenici. Nemluvě o
konzistenci želé. To bylo rozděleno do dvou "půlměsíců". První z
nich jsem ochutnal se zkřivenými ústy. Druhý se mezitím sám
rozpustil do omáčky… Díky tomu omáčka dostala alespoň nějaký chuťový
výraz. Bohužel, kvasně kyselý výraz. Bože, chraň naše české
speciality proti dovezeným manýrům… Ach jo…
|
Dýňový
krém s opečenými semínky, s parmazánem a lesními houbami.
Dýňovou polévku mám velice rád. Bohužel, tohle vynikající jídlo není
příliš často nabízeno v českých restauracích a hospodách. Byl jsem
proto příjemně překvapen nabídkou restaurace Janák. Krémová
konzistence, vůně a barva polévky v talíři, to vše naznačovalo, že i
její chuť bude skvělá. A byla to pravda. Výrazná dýňová chuť mi
dělala radost s každou lžící, s každým soustem. Dokonce, i když jsem
zjistil, že v polévce se nenachází ani jedno pražené semínko.
Dokonce, i když jsem zjistil, že tři velmi malé kousíčky hub jsou
pravděpodobně jen obyčejné žampiony. Dokonce, i když jsem objevil
pouze 2 (slovy dva) kousíčky sýra. Pořád jsem byl spokojen díky
opravdu mimořádné chuti této polévky. Možná, že takové "podnikové
úspory", jsou dány současnou ekonomickou krizí. Možná, že šéfkuchař
neví, jak připravit pražená semínka. Nejsem si docela jistý. Přesto
se, ale budu určitě snažit vrátit se právě kvůli této chutné
polévce.
|
POLOTMAVÝ
SPECIÁL ROHAN 13°
Tak za prvé, musím rozhodně popřít fámu, kterou o mé maličkosti šíří
jazyky zlé a jedovaté. Není pravdou, že bych byl býval kdykoli v
tomto či minulých životech ujížděl na pivu. Pravdou totiž je, že
ujíždím, ujížděl jsem a ujíždět budu pouze na SKVĚLÉM PIVU!
A za druhé, rovněž musím dementovat, že bych za pivem byl ochoten
jít třeba pěšky. Každý ví, že pěšky nechodím jaksi ze zásady. Ovšem,
za SKVĚLÝM PIVEM šel bych světa kraj...
Není tedy divu, že když jsem se dozvěděl o tom, že v Rohově se
čepuje místní kvasnicový speciál, naplánoval jsem nedělní rodinný
výlet do těch končin. Rohované mi prominou, ale do té doby jsem o
jejich obci neměl ani páru, ale těšil jsem se jak malý Jarda,
vlastně jak malý Míša. Ženě a dětem jsem namluvil cosi o naprosto
nevídaných kulturních, historických a přírodních krásách obce Rohov
a spoustě atrakcí, před kterými Dinopark je slabým odvarem ředěného
jitrocelového čaje. Ještě jsem potajmu zkontroloval, zda moje lepší
polovička má v kabelce řidičský průkaz, vypnul v domě elektřinu,
abych dostal ratolesti od počítačových her, zadal do navigace Rohov
a opustili jsme dobrotivé lůno matičky Ostravy.
Když jsme vešli, dýchla na nás atmosféra nefalšované vesnické
hospody někdy z počátku minulého století. Usměvavá paní hostinská v
naprosto stylovém kroji, pípa jako by ji vystřihnul z filmu o dobrém
vojáku Švejkovi, dobové malby na zdech, dobové obrázky v rámečcích, no
jedním slovem paráda.
Nu a z toho, co jsem okoštoval, se s vámi dnes podělím o dojmy z
polotmavé kvasnicové třináctky. Už to jak se v Hospodě U Komárků
tohle pivečko podává, je moc fajn. Akorátně vychlazené, barvy
tmavého jantaru, ve které se odlesky žlutého světla žárovek mění na
karmínové třpytky, s hutnou, smetanově bílou čepicí, v půllitrových
baculatých sklenicích s uchem, přesně v takových, které znáte třeba
z Hrabalovsko-Menzelovských Postřižin. Voní jemně kvašením a ruka,
objímající krýgl-buclák pomocí palce a ukazováku, s prostředníkem,
prsteníkem a malíkem zastrčeným ve skleněném uchu, se už nemůže
dočkat, až vám tu dobrotu donese ke rtům. Zkrátka, jedna báseň. A co
teprve když okusíte.
Říz se okamžitě uchytí na patře a příjemná hořkost postupuje od
okrajů jazyka k jeho středu a nakonec ke kořeni, kde se teprve po
polknutí rozehrají doširoka všechny tóny, včetně lehoulince
nasládlých. Pivečko má trošičku hustší konzistenci, která mu
rozhodně není ke škodě. Ba právě naopak, dává mu jedinečnost a
kulatost. A jak se říká, tahle lahoda teče do krku sama.
Co dodat? Za prvé, že jsem v Rohově určitě nebyl naposledy. Za
druhé, že až tam také vyrazíte, zkuste si nejdříve objednat místa a
hlavně, pokud si budete chtít i dát něco z tamní kuchyně je nutné,
OPRAVDU NUTNÉ udělat objednávku předem.
Jo, a abych nezapomněl. Ten rodinný výlet se samozřejmě vydařil,
protože jsem z Hospody U Komárků odcházel tak příjemně naladěn, že
jsem byl ochoten splnit ženě a dětem cokoli.P.S. Mé díky patří i
Martinovi Stiborskému za skvělý tip.
|
S
KÝM MY TU (PROBOHA) V OSTRAVĚ PEČEME?
Sobotní a nedělní rána by měla být příjemná, klidná a plná pohody. A
k takové pohodě určitě přispívá dobrá snídaně, s kávou, která zavoní
a s nějakou dobrotou k zakousnutí. Člověk by si to měl užít, daleko
více než ve spěchu a chvatu všedního dne.
S myšlenkou na právě takové ráno, jsem se vydal prozkoumat hlavní
tepnu ostravského centra – Nádražní ulici. A jak si tak pomaličku
jedu v místech poblíž zastávky Stodolní a okukuju výklady, najednou
mne do očí udeří nápis hlásající: „PŘÍJEMNÉ POSEZENÍ U KÁVY“ v
podniku „PEKAŘI A SPOL“. No to si dám líbit, jen aby měli v sobotu
ráno otevřeno. Kouknu na hodiny na palubce, máme 08:37. Vystupuji z
auta a registruji další poutač na výkladu daného podniku, kde se
píše o tom, že do 10:00 je ke kávě kobliha zdarma. Slevy nežeru a
koblihy taky, ale řekl jsem si, že spousta lidí toho určitě využije
a že to není špatný nápad jak přitáhnout hosty do podniku. Koukám na
cedulku na dveřích a říkám si, že odpovědná vedoucí Pospíšilová
Dagmar bude asi schopná žena, když má o hosty zájem a dává jim to
svou nabídkou znát. Vidím, že v sobotu je otevřeno od 06:30 do
10:30, tož jsem se opřel do dveří a celý natěšený vešel.
Na můj pozdrav jsem se sice odpovědi nedočkal. Na místo pozdravu
paní nebo slečna stojící za pultem jen procedila mezi zuby:“Co to
bude?“. Inu, rázovitý region, pomyslel jsem si a zeptal se zda by mi
mohla uvařit kávu. Obsluhující ženština otočila oči v sloup a
opáčila jestli nevidím, že úsek s posezením je v sobotu zavřený.
Koukám na barikádu ze židlí a na svou obranu, že jsem takový debil a
nevím takovou základní a všeobecně známou skutečnost, že úsek s
posezením je v sobotu zavřený, docela zblble argumentuji tím, že na
výkladě mají napsáno cosi o příjemném posezení u kávy a taky, že v
sobotu otevřeno mají. Odpověď obsluhy? Stále stejně rázovitá: „To
mně nezajímá, co je tam napsáno, v sobotu se káva nevaří.“
No, koukal jsem na ni jak Klaus na novou propisovačku a přemýšlel,
co jí odpovědět. Nakonec jsem se otočil na podpatku a šel ven se
slovy, že jsem zde byl naposled. Žena za pultem se jen ušklíbla,
něco ve stylu – „no tos mi to nandal, bez tebe tady schudnu“.
Když jsem si výlohu s klamavou reklamou fotil, vyšla ven a prý proč
to tady fotografuji. Tak jí povídám znovu, to co jsem jí řekl už v
prodejně, že mají klamavou reklamu a to je ten důvod proč si to
fotím. Ostravská Jiřina Švorcová mne ovšem vyprovodila
nevyvratitelnou logikou: „S tím mě tu neotravujte, to si řešte s
vedením firmy.“ Přiznávám, že jsem to v tu chvíli nezvládnul a
ukončil debatu s tím, že jsem tuto dámu zcela negentlemansky poslal
do místa začínajícího na „pr“ a končícího „el“. Jsem hulvát a hovado
– v tomto rázovitém regionu, to asi někdy prostě jinak nejde.
Na její radu ať si to řeším s vedením firmy z vysoka kašlu. Já totiž
řešení mám, prostě nemám jediný důvod tomuto podniku svěřit jedinou
svou korunu. Pro mě „Pekaři a spol.“ už navždy Never More. A vám to
lidičky doporučuji taky.
Každý příběh by, ale měl mít dobrý konec. A tento ho má, nebojte.
Jen pár metrů od téhle „jedové chýše“ je Pekařství Illík. Vešel jsem
tam a byl jako v jiném světě. Sice bez bombastických hlášek o
příjemném posezení u kávy, ale za to s báječným děvčetem za pultem,
které mělo visačku „Brigádnice Katka“. Tahle Katka mi bez řečí kávu
uvařila, doporučila chlebíčky, koláčky, když jsem si vybíral další
pití, dala mi vybrat i z dalších možností – no prostě paráda. Takže
já to ráno nakonec měl moc příjemné, i když jsem u toho musel jen
stát u vysokého stolku, káva byla skvělá, koláčky moc chutné a
chlebíčky taky. Od Illíka jsem odcházel s tím, že jsem sice zde byl
poprvé, ale rozhodně ne naposled.
|
BAGETA
S KOZÍM SÝREM A (PŘEKVAPENÍM)
Bonjour, mesdames et messieurs. Pokud by jste hledali v Ostravě
příjemnou kavárničku, kde si můžete posedět a relaxovat, kde si
můžete dát báječnou kávu, ještě báječnější sandwiche, dezerty domácí
výroby a speciality belgické kuchyně - nehledejte. Už jsem takové
místo našel. Jmenuje se La Petite Conversation.
Už když jsme vstoupili dovnitř, dýchla na nás příjemná atmosféra
kavárniček frankofonní, valonské části Belgie a není divu, protože
majitel kavárny, David Girten pochází z Liège, což je nejdůležitější
kulturní centrum Valonska.
Právě tohle propojení kultur, dle mého názoru, přináší oživení do
stojatých vod nejen v oblasti gastronomie. Když jsou vzájemně
propojeny zdánlivě nesourodé ingredience, ve výsledku často
dostaneme zajímavou, novou nečekaně skvělou chuť.
Přesně tak tomu bylo u bagety, kterou jsem si zde objednal. Byla
plněna kozím sýrem, rukolou, zeleným salátem a rajčátky. Řeknete si
jistě, a co na tom bylo tak zajímavého? Zajímavé na tom bylo, že to
nebylo všechno. Byly tam ještě vlašské ořechy. Řeknete si, co ten
Bikocom nadělá, vždyť ořechy v sýru také nejsou nic zvláštního...
Jenže, děcka, kromě toho všeho tam byl také med! A to je to o čem
jsem psal výše. Spojení nečekaného, zdánlivě nespojitelného. Věřte
mi, že jsem si pomlaskával a pochrochtával blahem, když jsem tu
bagetu jedl. Výrazná chuť kozího síra, jako by byla uhlazována medem
a měkkost zeleniny zase doplňovaná tvrdostí ořechů. Rozhodně jsem
zde nebyl naposledy. A vy taky zajděte, nebudete litovat a budete se
rádi vracet. Bon Appetite!
|
KANČÍ
ROLÁDA S VELIKONOČNÍ NÁDIVKOU, ŠŤOUCHANÝ BRAMBOR
Bylo, nebylo, nahoře na jednom kopci nad Ostravou stála hospůdka
jako malovaná. V té hospůdce byla parta šikovných kuchařů, číšníků a
vůbec celého personálu. A protože tam moc dobře vařili a k hostům se
hezky chovali, byl v době oběda nebo večeře docela problém najít
nějaké volné místo.
Že vám to, děcka, připadá jako začátek nějaké pohádky? No nedivte
se, protože já si v Restauraci U Dvořáčku jako v pohádce připadám,
vždycky když tam zajdu na nějakou dobrotu.
Toho sobotního odpoledne jsem tam zavítal na pozdní oběd a nechal si
od Rudolfa Dvořáčka mladšího poradit, ať si dám něco stylového, když
už máme ty Velikonoce na krku, a řeknu vám, dobře jsem udělal.
Dobře, předobře!
Kančí roládky byly co se týká masa křehoučké a vrstva slaniny pod
vrstvou kančího, dodávala tomu všemu šťávu. Velikonoční náplň
roládky tvořila houska, petrželová nať, hrášek, paprika, další
drobné kousíčky slaniny a nezbytné vajíčko. Samotné spojení masa a
slaniny s ostatními ingrediencemi nádivky bylo jako by jste jeli na
tobogánu, nahoru k divokosti a dolů ke klidu a pohodě. Dva
fantastické kontrasty! Já vím, čekáte jestli napíšu, že jsem mlaskal
a chrochtal blahem... No schválně, co by jste, děcka, řekli? Valte
ke Dvořáčkům, dejte si tuhle mňamku a odpověď najdete. A málem bych
zapoměl na šťouchané brambůrky. To totiž bylo némlich to samé, Klid
bramborové hmoty, doplněný kousky slaniny, no zkrátka pohádka...
|
VALAŠSKÁ
KRKOVICE NA GRILU, S KŘENEM A KLOBÁSOU
Už při minulé návštěvě příborské Restaurace Mexico jsem si
pochvaloval spojení různých kuchyní a tak jsem se rozhodl v tom
pokračovat i dnes. Název Valašská krkovice k tomu přímo vybízel.
A dobře jsem udělal. Plátek vepřové krkovičky, grilovaný a akurátně
kořeněný byl měkoučký a šťavnatý. Ale to jsem trošku předběhnul.
První, co mně samozřejmě upoutalo, to byla barevnost podávaného
jídla a jeho příjemná vůně, ve které se mísily tóny opékaného
vepřového masa, klobásy a čerstvě nastrouhaného křenu. Kdyby tuhle
kombinaci zvládnul namíchat některý z výrobců parfémů, chlapi by to
svým drahým polovičkám kupovali jako diví, to se klidně vsadím. A
teď k těm barvám. Tmavě červená klobása, naříznutá do ježka,
doplněna svěží zelenou listu Medvědího česneku a bílo nastrouhaného
křenu, ve mně chtě nechtě evokovala barvy mexické vlajky. Takže,
když nad tím tak uvažuji, v téhle příjemné hospůdce, to bylo opět
stylové. Jak jinak, že ano?
Šťavnatá, kořeněná chuť krkovice, typická zemitost a domáckost
klobásy a k tomu ten křen, jen tohle by stačilo, aby člověk byl
povznesen k psaní lyrických veršů pro paní kuchařku. Jenže k tomu
vedle, v této restauraci tradičně skvělých "amerik", byl ještě
přílohou čerstvý salátek položený na kadeřavém listu. Za tu jeho
zálivku a kombinaci ingrediencí by si zmíněná paní kuchařka
zasloužila metál.
Pomlaskal jsem si a pochrochtal blahem a řeknu vám děcka, ještě
jednou mi něco podobného v Restauraci Mexico způsobí, tož je
zařazení mezi podniky, které mají nálepku Bikocomova vejce nemine.
|
GRILOVANÝ
KOZÍ SÝR V KABÁTKU ZE SUŠENÉ ŠUNKY S CHERRY RAJČÁTKY PODÁVANÝ S
BYLINKOVOU BAGETKOU
Není to tak dávno, co jsem si moc pochutnal na něčem podobném a pár
slov o tom sem i napsal. (
http://on.fb.me/gISPjL ) Pamatujete? Jen sýr nebyl kozí, ale
Hermelín a šunce se neříkalo sušená anóbrž Tyrolská. A tak jsem si
řekl, že zkusím jak tuhle dobrůtku dělají na jiném místě. Stejně
jsem se už do Restaurace Dittrich (
www.restauracedittrich.cz ) dávno chystal, protože jste mně o to
žádali. Paní nebo slečna Světlana dštila na tento podnik oheň a síru
a naopak mail pana Ludvíka mi připadal jako předem promyšlený
marketingový tah, vynášející Restauraci Dittrich až do
gastronomických nebes.A tak jsem tedy v páteční podvečer zasednul k
hezky prostřenému stolu, zaregistroval, že obsluha je profesionální
a všímavá a mimo jiné ochutnal i výše uvedené jídlo z kategorie
teplých předkrmů. Způsob servírování oku lahodící, a dozdobení mátou
a mátovým pestem působilo nevtíravě. Kvalitní kuchyňská příprava se
ve výsledku projevila kompaktností kozího sýra, který se neroztékal
a uchoval si svou typickou chuť. Šunkový kabátek byl křupavý a
lahodný. Gratinovaná rajčátka na jedničku, nemluvě o bylinkové
bagetce a již výše zmíněném pestu. Já nemohu jinak než chválit,
chválit a chválit. Určitě jsem v téhle restauraci nebyl naposledy.
Dávám plně za pravdu Ludvíkovi a doufám, že mi Světlana nepřijde
vytlouct okna. A vlastně, teď si uvědomuji, že jednu chybu to přeci
jen mělo. Prostředí, jídlo i obsluha - to vše na mně působilo tak
klidně a příjemně tiše, tišeji než tomu bývá jinde v Ostravě zvykem,
a já díky tomu nemohl nahlas mlaskat a chrochtat blahem i když se
mi, děcka chtělo, hrozně se mi chtělo.
|
KACHNIČKA PEČENÁ NA
JABLÍČKÁCH (STEHÝNKO), DUŠENÉ ČERVENÉ ZELÍ, BRAMBOROVÉ A HOUSKOVÉ KNEDLÍKY
...a mně už to fakticky nebaví. Je to furt na jedno brdo - proč mi
to ta paní Bětka dělá? Já prostě nemám šanci tady v té hospůdce
cokoli pohanět. Vážně, jak já k tomu přijdu, že nad žádným jídlem,
které jsem zde jedl nemohu ukázat svůj nepopíratelný talent být
kritický, rejpnout si, zanadávat...
Tak třeba tahle kachnička, kterou jsem si zde dal. Do zlatova
vypečená, s lahodným kořením na křupavé kůrčičce. Doslova domácká a
taková, no jak bych to přesně popsal? Prostě taková, jaká může být
jen U Bětky. Ale kdyby to byla jen ta kachnička, děcka, to červené
zelíčko, to jste zaručeně ještě neměli! Dušené na červeném víně, s
jablíčky. To mělo v sobě tolik lahodných a vyvážených chutí,
počínaje lehoučkou kyselostí nakládaného červeného zelí, přes
hebkost zásmažky, typické pozadí červeného vína, kterým bylo při
dušení podléváno, až po jemné tóny skořice, která byla jakousi
korunou, která vše tohle uzavírala a dávala tomu všemu punc pokrmu
přímo královského. Kam na to ta paní Bětka chodí? Ale ne, raději to
nechci vědět. Já se totiž znám. Kdybych se to dozvěděl, hned bych to
rozkecal a třeba by to tak začali vařit i někde, kde si spokojené
hosty nezaslouží tolik, jako tady.
Jako příloha byly dva druhy knedlíčků. Houskové a bramborové. Ty
první peřinkově nadýchané, ty druhé přesně takové, jaké mají být.
Jaké, že to mají být bramborové knedlíky? No, doufám, že si tu
otázku nekladete, protože jste určitě viděli slavný Hřebejkův film
Pelíšky. Kdo neviděl a neví, dostuduje si to za domácí úkol!
Tuhle hromadu báječných dobrot na jednom talíři jsem si dopřával na
zahrádce restaurace, protože už pěkně svítilo sluníčko. Bylo to moje
první letošní "zahrádkové" jídlo a jsem moc rád, že to bylo zrovna
tady. A až toho sluníčka bude ještě o trošičku více, dokážu si
docela dobře představit, jaký na téhle zahrádce bude frmol. Znám
lidi, ne? Slézají se všude tam, kde je dobře, a kde se dobře jí a
pije. No a kde by to v Hlučíně mělo být jinde, než tady! Přijďte,
pokecáme, pojíme, popijem a bude nám dobře.
|
ZAPÉKANÉ BRAMBORY S UZENINOU, VEJCEM, HRÁŠKEM A OKURKOVÝM SALÁTEM
Dnes začneme otázkou. Proč majitel
Restaurace Brko, pan Tomáš Varmuža nepojmenoval tohle "meníčkové"
jídlo, tak jak se pojmenovává v ostatních hospodách, tedy
Francouzské brambory? Já vám to prozradím. To proto, že nebyly
zapékané sýrem. Ale i bez sýra chutnaly moc dobře a pomlaskal jsem
si pochrochtal, jako vždy v tomhle podniku.
Je jedno jestli jsou to zapékané brambory Francouzské nebo
Ostravské, jedno u nich musí být dodrženo. Víme co? Je to právě to
jejich zapékání. Stane se, že vám je někde zapečou málo, takže na
svém povrchu nemají kůrčičku, ale mazlavou hmotu, která je pak
uvnitř ještě mazlavější. A nebo jsou zase zapečené moc, takže
kůrčička se změní na nepokousatelnou, tvrdou a ostrou hmotu, která
řeže do dásní i do patra. Správné zapečené brambory musí být zkrátka
akorát - třeba jako ty, které jsem v Brku baštil já. Pak totiž
vyniknou všechny chutě v nich schované. Hledání rovnováhy je tedy
důležité nejen někde při meditacích v Tibetu, ale v každé kuchyni, a
děcka řeknu vám v
Restauraci Brko taková kuchyně je.
A jako bonus ještě něco o tom jak se ve Francii se zapékáním brambor
začalo. V době hladomoru, za vlády Ludvíka XVI. byl jistý
francouzský chemik pověřen, aby doporučil potravinu, schopnou
hladomoru zabránit. Vybral brambory a král jej v tom podpořil. Začal
je pěstovat na velmi ostře hlídaných polích a tím vzbudil pozornost
farmářů, kteří začali věřit, že se musí jednat o výjimečnou a
drahocennou plodinu. Jedné noci však stráže odvolali a co by jste
řekli, že se stalo? Druhého dne byla pole prázdná, ale políčka
farmářů čerstvě osázená. Skvělý marketingový tah, co říkáte?!
No a pak už je zbývalo jen zapéct. K tomu se váže také jeden
historický fakt. Výrobci sýra Reblochon přemýšleli jak dostat svůj
výrobek na trh a začali s ním zapékat, právě velmi rozšířené a
populární brambory. Říká se, že recept na ty pravé zapékačky najdete
v každé francouzské vesnici - jenže je pokaždé jiný. Takže tak a
dobrou chuť.
|
GRILOVANÝ
HERMELÍN ZABALENÝ V TYROLSKÉ ŠUNCE Při nedávném průletu
Polankou jsem byl natolik zmítán hladem, že jsem požádal ženušku,
aby zavolala naši kamarádce a současně Polanecké rodačce o radu, kde
že se v téhle trošičku roztahané obci najíst. Rozuměj - dobře
najíst. A tak jsem tedy dal na tip a zastavil před Hospůdkou U
Machů.
Protáhnul jsem se hospůdkou, ve které se mastily karty, zpívalo se a
málo scházelo, abych se rovnou posadil. Ta atmosféra tam byla přesně
taková, jaká mi často chybí. Jak říkám - nefalšovaná hospoda a já
málem zapomněl na hlad, odevzdal klíčky od auta, sednul mezi chlapy
k pivečku a heverem by mně odtud nikdo nedostal. Jenže...
Chtěli jsme jíst a tak nás pozorný, a jak se v průběhu celého večera
dále potvrzovalo, zkušený a znalý číšník usadil do restaurace.
Mimochodem, velmi příjemně zařízené, ale o tom třeba zase příště.
Nad našim stolem visela upoutávka na grilovaný Hermelín. Poptal jsem
se jak jej připravují a po vysvětlení mi bylo jasné, že přesně tohle
budu chtít jako předkrm.
Ovšem to, co za chvilečku přede mne pan vrchní položil, naprosto
předčilo mé představy. Vzhled a vůně na jedničku. A chuť? Jedna s
hvězdičkou. Šunčička křupavá, tvořila špalíkům Hemelínu slušivý
kabátek, plný typické chuti, ozvláštněné jemným kořením. Hermelín
byl prohřátý přesně tak, aby se spojil se šunkou, ale neroztekl se.
K tomu Balsamico krémové konzistence a snítka čerstvé bazalky.
Mlaskal jsem a chrochtal blahem, přikusujíc k tomu bagetku,
zapečenou s bylinkovým máslíčkem. V kuchyni téhle restaurace to
prostě umí, což se potvrdilo i u dalších chodů. A jestli bylo něco,
co mi vadilo? Ale to víte, že ano. Vadilo mi, že jsem o tomhle místě
nevěděl už dříve! A vy děcka, co jste o Hospůdce U Machů taky neměli
ánung, nic neodkládejte a jeďte! Budete se domů vracet s plným
bříškem a spokojeni.
|
RODINNÁ
PIZZA Je obecně známým faktem, že stejně jako špagety nemají
svůj historický původ na území současné Itálie, nemá ho tam ani
pizza. A já vám dnes řeknu, jak to tedy s pizzou bylo doopravdy.
V dobách, kdy současná centra kultury a obchodu Václavovice,
Bruzovice a Sedliště ještě neexistovaly, ale bylo zde pouze několik
chaloupek s doškovým střechami, v době kdy místní fotbalisté ještě
nevěděli, co je to dát gól, kdy se zde ještě nedělaly ani bramborové
placky, protože základní surovinu ještě nikdo z Ameriky nedovezl, se
udál tento příběh. Zrovna probíhala schůze fotbalového komitétu,
na které se všichni shodli, že by bylo vhodné, kdyby měli nějaký
svůj vlastní plácek. Nápad to bylo dobrý, jenže pak přišlo ráno a
nikdo si toho moc ze včerejší schůze nepamatoval. Jenom tehdejší
hostinský si vybavil něco o placku, protože jak jsem již řekl,
brambory ještě nebyly, vyrobil ho z obilí. Vyrobil ho veliký,
protože chtěl, aby se z něj všichni kamarádi najedli a vyrobil jej
kulatý, aby se dal dobře a spravedlivě rozdělit. Jenže, co čert
nechtěl, místní fotbalisté zrovna trénovali a jak už jsem taky řekl,
ten balón jim vždycky lítal jinam, než chtěli, zkrátka, balón vletěl
do kuchyně a srazil z police suroviny, které tam měl hostinský
připraveny na jiná jídla. Byly tam sýr, šunka, hermelín, ementál,
slanina, žampióny, kukuřice, kuřecí maso. Hostinský koláč upekl a
všem kupodivu moc chutnal. A protože tehdy ještě fotbalisté byli
jako jedna rodina, nazvali placek Rodinným a když ho jedli,
chrochtali a mlaskali blahem. Od těch dob se tento pokrm začal v
Sedlištích připravovat. A když pak byla objevena Amerika, přišla do
Evropy i do Sedlišť rajčata, začali s nimi vylepšovat chuť svého
placku a ta chuť se vylepšovala a přicházela různá koření jako třeba
oregáno a fígle, až se z toho stala současná lahodná věc, kterou
Italové naprosto sprostě okopírovali, ukradli a šlohli. Když už jsme
u toho vývoje k lepšímu, tak ta nejlepší pizza se pořád podává v
Sedlištích a vy si tam zajeďte třeba zrovna tu Rodinnou. Akorát ten
fotbal tam vynechejte, ten tam hrajou pořád stejně blbě.
|
SVÍČKOVÁ
NA SMETANĚ, BRUSINKY, HOUSKOVÝ KNEDLÍK
Nevím, jak se to mohlo stát, ale od té doby, co jsem začal ve svém
Průvodci psát povídání o jídlech, která jsem pro Vás ochutnal, se mi
nepoštěstilo rozepsat o jídle z mých nejoblíbenějším, o České
klasice, o svíčkové na smetaně.
Považuji to za chybu a osobní selhání, ale doufám, že to dneškem
napravím.
Říká se, a je na tom spousta pravdy, že svíčková na smetaně je
takovým prubířským kamenem každého kuchaře. Teprve na kvalitě
přípravy tohoto tradičního jídla se totiž ukáže, jak dalece kuchař
umí pracovat s citem pro vyváženost ingrediencí. Stačí to jen trochu
přehnat s některou zeleninou do omáčky. A že jsem už v hospodách
zažil tzv. svíčkových, které byly spíše omáčkami mrkvovými nebo
celerovými, no co vám budu povídat... Nebo špikování hovězího masa
slaninou, to je také kus kumštu. Kumštu, který hovězímu masu v tomto
jídle dává tu specifickou a pravou chuť!
O svíčkové na smetaně bych teď mohl začít psát sáhodlouhé pojednání,
povídat vám tady o pasírování, mixování, zahušťování, citrónu,
šlehačce a samozřejmě o brusinkách, které prostě musí být
opravdovými brusinkami a nikoli nějakou marmeládou. Jenže... Nechám
to jiným, kteří se rádi prohlašují těmi gastronejpovolanějšími. :-)
Já se jen omezím na jednu, jedinou jednoduchou radu: "Chceš mlaskat
a chrochtat blahem nad ECHT svíčkovou, zajdi na Slezskou, ke
Dvořáčkům!"
|
KUŘECÍ
PRSÍČKA PO HORÁCKU
Včera, 12-tého dubna si spousta lidí připomínala výročí 50-ti let od
Gagarinova letu do Vesmíru, coby prvního člověka na oběžné dráze
Země. A znáte novináře a ty jejich komentáře, hned se tomu přidávaly
superlativy typu "jeden z nejvýznamnějších dnů lidstva" a za chvíli
už to zase jiní pisálci, kecálci a tlachači přebíjeli tím, že daleko
významnějším dnem pro lidstvo byl Armstrongův první poskok na
povrchu Měsíce atd. atd.
Já vám nevím, lidičky, furt abychom čuměli někde vzhůru k výškám do
oblak, nechápejte mne špatně, já těm klukům kosmonautským a
astronautským jejich zásluhy neberu, ale přijde mi to jako bychom
občas zapomínali, že i tady dole na Zemi jsou události a dny, které
by si také zasloužily celosvětovou pozornost médií, protože jsou
jedinečné, skvělé a zapomínat na ně by byl prostě hřích. Stačí se
jen dobře dívat, dobře cítit a mít chuťové buňky v hubě správně
seštelované.
Tímto vyhlašuji Mezinárodní den Hlučínské pivnice U Bětky! Pamatovat
si datum vůbec není třeba, neboť se bude jednat o svátek pohyblivý,
který může být slaven každý den. Tím, že si něco dobrého U Bětky
dáte. A kdyby náhodou nějaký šťoura chtěl meditovat nad tím, že jsou
i dny většího významu, pošlete ho s klidem do háje. Nebo ho chyťte
za flígr a dotáhněte přímo sem a dejte mu ochutnat třeba Kuřecí
prsíčka po horácku. Protože já, když jsem je jedl, to skvěle
přírodně na máslíčku upravené kuřecí maso, přelité voňavým výpekem
se smetanou a poctivou domácí jíškou s kousky sušených rajčátek,
žampiónů, slaninky a klobásky a když jsem si v té omáčce namáčel "al
dente" tříbarevné fusilli, tak nejen, že jsem mlaskal a chrochtal
blahem, ale byl jsem těmi chutěmi vystřelen do Vesmíru, tak daleko a
vysoko za Mléčnou dráhu a ještě dál, až do Galaxie Božských chutí
Ambry a Many, kam se na mne v tu chvíli hrabal Gagarin, Armstrong a
zbytek celé té raketové a raketoplánové party.
|
STŘEDOMOŘSKÝ SALÁT S LOSOSEM
Věc: Zpráva o nečekaném chování masožrouta a odpůrce zdravé výživy,
individua flákajícího se po moravskoslezských hospodách, známého pod
nickem Bikocom.
Díky štěnicím v ložnici, v neustále vyžrané ledničce a hlavně v jeho
autě, jsme zjistili, že Bikocom míří opět do restaurace Brko.
Na inkriminovaném místě si objednal salát zvaný Středomořský s
lososem a tento mu byl také přinesen. Donesený salát si Bikocom
dlouze prohlížel, očichával, pokapal citrónem a ochutnával
jednotlivé jeho komponenty, kterými byly kousky rajských jablíček,
papriky, salátové okurky, drobně krouhané syrové bílé zelí, jemný
netučný dressing a především pak šťavnaté kousky lososa, potřené
jemnou vrstvou bylinkového másla.
Po ochutnání všech komponent se Bikocom stále usmíval a začal do
sebe doslova házet celý obsah talíře tak, že se mu až dělaly boule
za ušima. Jeho mlaskání a chrochtání blahem bylo tak hlasité, že
došlo k poškození našeho odposlouchávacího zařízení a tímto žádáme
našeho sponzora, firmu A BLBL o nákup nové sledovací techniky.
Obáváme se totiž, že Bikocom se bude do této restaurace i nadále
vracet a to nejenom na skvělé saláty.
|
SOUSTO
PEPKA NÁMOŘNÍKA
Jestlipak víte, děcka, co má společného Amerika, Mexico a
Moravskoslezské městečko Příbor? No přece Sousto Pepka námořníka
podávané v místní
Restaurace
Mexico! A vlastně jsem tu hádanku položil špatně. Necelou. Ještě
tam měla být Itálie.
Začneme totiž tříbarevnými těstovinami Fusilli, uvařenými bezchybně
"al dente", promíchanými s listovým špenátem, příjemně česnekem
ovoněným a ve smetanové omáčce s kousky kuřecího masíčka. Chuť
zvýrazňovala strouhaná Niva, která dodávala jídlu příjemnou
vitalitu, stejně, jako báječný, čerstvý medvědí česnek, který
rozhodně, i když to z obrázku tak může vypadat, nesloužil pouze k
vizuálnímu zážitku z jídla.
Mám moc rád tohle spojení různých trendů ve vaření a je mi
sympatické, když se kuchař nebo vedení podniku nebojí experimentů.
Za kombinaci listového špenátu s medvědím česnekem dávám příborskému
Mexicu jedničku, podtrženou a s hvězdičkou, neboť jsem si s
nejznámějším členem US NAVY jak jinak, než zamlaskal a chrochtal
blahem.
|
PLNĚNÁ
KŘEPELKA V BRAMBOROVÉM HNÍZDĚ
Není v nabídce U Dvořáčků sice denně, ale o to víc je to jídlo
zajímavé, které neunikne pozornosti čtenáře literatury ze všech
nejkrásnější, čtenáře Jídelních lístků. Musím se přiznat, že v
přírodě jsem křepelku neviděl, nepoznal bych ji ani kdybych na ní v
lesích, či v luzích šlápnul. Vím však, jak vypadá na talíři, jak
chutná a jaký to je ptáček báječný a radost přinášející. Není tedy
divu, že když jsem při čtení mé oblíbené beletrie narazil na ono
klíčové slovo křepelka, bylo rozhodnuto.
Ptáček byl přinesen, jak už bylo uvedeno, i s hnízdem, které bylo
vystavěno ze šťouchaných brambor s poctivými kousky špeku a lehounce
zasypáno typicky "dvořáčkovskými" drobnými kousky osmažené cibulky,
obalenými v mouce. V hnízdě si trůnila křepelka, do zlatova opečená
s masíčkem chutným a měkoučkým, jdoucím lehce od kostí, kterých má
taková křepelka, jak víme, požehnaně. Co by ale člověk neudělal pro
to, aby si takovou dobrotu užil. To i složité obírání kostí je
radost.
Sympatické bylo, že pan kuchař v těchto nepříliš teplých jarních
dnech myslel na chudáka křepelku a oblékl ji do kabátku z opékané
slaniny, křupavého, lahodného, šťavnatého. Křepelička, ptáček malý,
zase toho masíčka nemá tolik, abych si s jednou nacpal mé
těžkotonážní břicho. Jenže i na to se v kuchyni U Dvořáčků myslí. A
tak jsem si mlaskal a chrochtal blahem nad fáší z hovězího a
vepřového masa, drůbežích jater, slaniny a žampiónů, kterou byla
křepelka plněná.
Sečteno a podtrženo. Zoologové mne nebudou mít rádi, ale kašlu na
to. Stále nevím, jak živá křepelka vypadá, ale na tu U Dvořáčků, na
tu půjdu kdykoliv.
|
ŠPÍZ LAŠSKÉHO MARKRABĚTE
A
je to tady, nový jídelní lístek v restauraci
Lašská jizba už frčí naplno a je třeba pěkně okoštovat, co by
vám mohlo chutnat. Naštěstí, tady v téhle hospodě není s takovým
výběrem nikdy problém. Tady totiž musí chutnat snad každému.
Volba tedy padla na Špíz Lašského Markraběte, což podle jídelníčku
měla být vepřová panenka a kuřecí prsa plněná nivou a anglickou
slaninou, klobása, bylinkové máslo. Jenže, když se talíř s touhle
dobrotou, plus miska s přílohou objevily na stole, zjistil jsem
krutou pravdu... Ano, byl jsem podveden, ve smyslu zamlčení dalších
součástí, ze kterých Mistr kuchař tento pokrm spáchal. Byl jsem
napálen a obohacen! Ptáte se oč jsem byl obohacen? O to, oč je v
Lašské jizbě
obohacen každý z hostů! O profesionalitu a laskavou péči o nos, oko,
chuťové buňky a bříško, každého, kdo se zde zastaví, aby něco
pojedl. A věřte mi děcka, i když v hospodách, které vám doporučuji
je toto dobrým zvykem, bohužel můžete narazit i na mraky podniků,
kde se na tohle vůbec nehledí. Ale zpět k markraběcímu špízu.
Ležel si na peřince z bylinkového másla, které dávalo chuť i
hladkost opečeným kouskům dvou druhů mas. Jejich chuť byla propojena
nivou a slaninou, kterou byla plněna. Fantastický nápad Vládi Tomise!
A samozřejmě nezůstalo jen u toho, to vše jste si při jídle mohli
"okořenit" Opavskou klobásou, se kterou se tyto kousky na špejli
střídaly. Ano ano, děcka, mlaskal jsem a chrochtal blahem!
Nesmím zapomenout na přílohu z říše snů, kterou byly vařené brambory
zapečené v misce s anglickou slaninou a lehce ovoněné česnekem. V
tom, estéti mi prominou ten výraz, žrádýlku bylo tolik chutí a vůní,
tolik zážitků, že nemůžu psát dál. Při vzpomínce na to si slintám do
klávesnice.
|
HOVĚZÍ MASO SE SUŠENÝMI RAJČATY A ROZMARÝNEM, DUŠENÁ RÝŽE
Včerejší,
tedy úterní cesty Bikocomovy byly nevyzpytatelné... Ostatně jako
každý jiný den. Jenže jako se praví v jedné zaužívané frázi, že
všechny cesty vedou do Říma, tak i všechny cesty moje končí na
hlučínském náměstíčku v pivnici u Bětky.
Jak jinak, že děcka? Kam asi jinam bych si měl jít na Prajzské
nacpat břušek, když ne sem?!
Jenže po paní Bětce nebylo ani vidu ani slechu. I telefon dlouho
vyzváněl, což je při volání Bětce vždycky fajn, protože si člověk
alespoň může poslechnout nějakou rockovou tvrďárnu od Kabátu... Ale
pak když to nakonec zvedla, dozvěděl jsem se, že marodí, bojuje s
chřipajznou a podnik řídí telefonem, na dálku.
A tak jsem si řekl, že teď se uvidí, jestli v téhle hospůdce náhodou
neplatí, že když kocour (tedy kočka) není doma, že myši mají pré. No
však to známe z mnoha jiných gastronomických zařízení, že pokud
zkušený a přísný šéf není na place, kvalita všeho jde rapidně dolů.
Ne, ne. Nebudu vás děcka, napínat jak malé kšandy. Hlučínská pivnice
šlape jak švýcarské hodinky, i když je paní Bětka doma. Uklizeno,
čisté ubrusy, pozorná obsluha a skvělá kuchyně. A co, čekali jste,
sakra něco jiného?! Jestli ano, tak to by jste mně teda fakt
naštvali...
Kostičky dušeného hovězího masíčka, měkoučké jak peřinka se
rozpadaly po vláknech. V sosíku kousíčky sušených rajčátek a
restovaných žampiónů, dávaly akurátně uvařené rýži takový šmak,
že... No však vy víte, jak si dokážu pomlaskávat a chrochtat blahem.
A víte co je na tom všem nejhorší? Že už nevím, kam bych na ty
superlativy chodil! Myslím, že mám jenom dvě možnosti. Buď k tomu
psaní přistoupím bez srdce a vlažně, nebo sem na čas přestanu
chodit, aby jste neměli pocit, že ty pochvaly na jednotlivá Bětčina
jídla píšu přes kopírák. Tak co? Správně, ze dvou předešlých jsem si
vybral tu možnost třetí! A už se moc těším na nejbližší cestu na
Prajzskou, do Hlučína.
P.S. ROCKERCE BĚTCE PŘEJEME BRZKÉ UZDRAVENÍ!!!
|
MASTNÁ BRADA A SKYPANÝ BŘUCH
Včerejší, pondělní obídek v
Restauraci Brko byl ve znamení téměř vegetariánském a dietním.
No však se jen podívejte na obrázek. Syrové, krouhané červené a bílé
zelíčko, brambory šťouchačky s máslem a v trojobalu náplň z kyselého
zelí a sýra.
No tak tedy dobře, v tom trojobalu byla ještě vepřová panenka a
špek. Odhalili jste mně, lidičky. :-)
Na první pohled docela zvláštní kombinace, to kyselé zelí se sýrem,
viďte?! Ale mně se právě moc líbí, že v
Restauraci Brko se nebojí experimentovat i s ne právě tradičními
kombinacemi surovin. Jak se říká, kdo se bojí nesmí do lesa.
Kyselost zelíčka s vepřovým masem je jistě snadné si představit,
stejně tak jako chuť sýra, smaženého v klasickém trojobalu. Ale
obojí dohromady? Když jsem si četl tuto nabídku v jídelníčku, červík
pochybností, zda mi to bude chutnat, zahlodal. Naštěstí na červíky
pochybností kašlu a tak jsem do toho šel. A nelitoval.
Sýr, maso a trojobal, to vše dávalo soustu hutnost a zelíčko, jako
by tomu přidávalo říz. Tradičně jsem z téhle stylové porubské
hospody odcházel najeden a spokojen. A kupodivu měl jsem jen mastnou
bradu. Skypaný břuch, i když se mi téměř denně daří být čuníkem, se
nekonal. Snad proto, že jsem tohle zvláštní jídlo, se zvláštním
názvem cpal do pusy tak rychle, že nic nestačilo upadnout.
|
STAROČESKÁ JEHLA
Cestou,
necestou po okolí Ostravy, při nedělním prohánění KingQuada, jsem v
Petřvaldě narazil na pěknou hospůdku. Tedy ne že bych na ni narazil
doslova, na rozdíl od některých motorkářů, protože upřímně řečeno,
Pán Bůh musel mít pro mně včera nějakou slabost či co, a ten anděl
strážný, co mi ho poslal, určitě dostane pěkně tučné prémie. Ten
musel mít totiž se mnou šichtu, jak raziči v čelbě ještě za dob, kdy
se v nedaleké šachtě robilo na rekordy...
Hospůdka měla takový netypický a těžko zapamatovatelný název...
Jmenovala se
Petřvalďanka
a už zvenčí působila mile a navíc, na zahrádce před ní bylo plno.
No, nezastav u něčeho takového?!
Výběr z jídelního lístku byl rozmanitý, od klasiky po speciality,
které nejsou vidět tak často. A právě při pročítání specialit mi
padla do oka Staročeská jehla. Doufám, že mně lidičky neberete
doslova, protože jehla to byla opravdu poctivá, ocelová, žádná
dřevěná špejlička - chudáček, třikrát nalomená jako ta, na které mi
v jedné rádobyrenomované pražské hospodě přinesli špíz. Ale to, co
vás jistě zajímá, je, co bylo na té jehle, že ano? Kousky voňavé a
akurátně opečené vepřové panenky, jemně kořeněné, chutné, šťavnaté a
měkoučké tak, že se v puse téměř rozpadaly samy. Nicméně vepřová
panenka nebyla na jehle sama. Partu s ní držely sušené švestičky a
příjemně prorostlé plátečky slaniny. Řeknu vám děcka, že už to
stačilo k tomu, abych svým mlaskáním a chrochtáním blahem přehlušil
debatu motorkářů u vedlejšího stolu o tom, jak se jim dnes padalo ze
sedel k matičce zemi. Jenže ono to nebylo všechno!
Přílohou k tomuhle báječnému jídlu byly bramborákové placičky,
křupavé a chutné, že jsem se až chtěl štípnout, jestli náhodou
nesedím v "Bramborovo-plackovém
královstí" pana Tomise v Sedlištích. No zkrátka paráda!
Plus výborný sosík, ve kterém jsem si sousta s placičkami namáčel a
čerstvá a chutná zeleninová přízdoba. Jedním slovem palec nahoru!
Obsluha pozorná a milá, zkrátka nebylo nic, nad čím bych se mohl
zamračit. A to už vás nezatěžuji povídáním o skvělých nakládaných
tvarůžkách, co jsem si dal jako předkrm a kuřecí polévečce, výborné
a domácké, že jsem měl u všeho toho pokušení vyjet talíře jazykem.
Tak tady jsem tedy určitě nebyl naposledy! Jen to vypadá, že si budu
muset na čtyřkolce nastavit tlumiče na větší zátěž.
|
PEČENÉ BŮČKOVÉ ŽEBÍRKO A PEPŘOVÉ PIVO
Hned
při vstupu do
Restaurace
Mexico mne upoutala cedulka ohlašující specialitu 350 gramové
Pečené bůčkové žebírko a k němu Pepřové polotmavé kvasnicové pivo.
Rázem bylo rozhodnuto, co si objednat.
A tak jsem za chvíli na mexickém prostírání a mexickém talíři měl
moravský bůček tak krásně opečený, voňavý a ozdobený, že jsem se
nemohl dočkat prvního sousta. A panečku, "¡Que
esplendoroso!", jak se říká v Mexiku.
Maso mělo křupavou kůrčičku, šlo krásně od kosti a bylo kořeněné tak
lahodně, že i šťávu z něj jsem nakonec povytíral z talíře chlebem
naprosto dočista. Pečený bůček sám o sobě byl jedinečným zážitkem,
ale teprve v kombinaci s čerstvými listy medvědího česneku a dalšími
přílohami, křenem, hořčicí, okurčičkou a beraním rohem se stal
něčím, co toto jídlo umístilo do mých nejlepších deseti.
Co se týče medvědího česneku, chválím, chválím, chválím majitele
podniku pana Kabáta za to, že dokáže se svým personálem ozvláštnit
jídlo místní sezénní nabídkou. A důkazem, že to neplatí jen u tohoto
konkrétního pokrmu, bylo vyprávění slečny servírky o tom, že den
před naší návštěvou podávali na denním menu listy medvědího česneku
připravené na způsob špenátu a tehdy mně už po několikáté napadlo,
jaká je to chyba, že si pan Kabát neotevřel restauraci někde u nás v
Ostravě. Jak říkám: "Klobouk dolů!"
Ale zpátky k bůčku, zapíjel jsem ho doporučeným Pepřovým polotmavým
kvasnicovým pivem z Kozlovického minipivovaru, pivem, kterému
pepřová chuť dávala pocit řízu, který není u běžných kvasnicových
piv tolik znatelný. A přes jeho jemný pepřový tón bylo stále hladké
a nádherně kulaté. Nebývá zvykem tolik testovat pivo nosem, jako se
to dělá u vína, ale musím vám říct, že tohle vonělo nádherně.
A tak jsem nad jídlem i pivem mlaskal a chrochtal blahem a moje roba
musela zbytek cesty sedět za volantem, což byl snad jediný negativní
zážitek z toho krásného sobotního odpoledne, prosvětleného návštěvou
Restaurace
Mexico.
|
Fresh juice v ledové sklenici IcyDrink a výběr z
chlebíčků
I
když je venku hezky a zima dala Ostravě definitivně vale, na snídani
v trávě to ještě dnes pořád nebylo a tak jsme museli hledat místo,
kde by se o naše žaludky postarali lépe než naše prázdnotou zející
lednička..
Vzpomněli jsme si, že gastronomické tamtamy nám nedávno donesly
zprávu o nově otevřené kavárničce kdesi v Porubě, kde se podávají
snídaně. A tak jsme byli zachráněni, protože bylo drahno před
desátou a vy, kteří jste víkendová ranní ptáčata, moc dobře víte, že
nasnídat se v sobotu před touto hodinou je v našem městě úkol téměř
stejný jako zajistit zde plynulou dopravu.
Nejdříve jsme našli internetové stránky
www.maleda.cz a tam jsme zjistili
potřebné. A nejen to. Když jsme vcházeli do kavárny, měli jsme už
jasno s výběrem a sliny se nám sbíhaly.
Samozřejmě, že jsme si objednali snídaně různé, abychom toho
ochutnali, co nejvíce, ale dnes se budeme věnovat tomu v čem je
Maleda naprosto výjimečná, originální a jediná v širém okolí.
Čerstvá šťáva z pomerančů je zde podávána ve speciálních ledových
sklenicích a vy tak máte možnost zažít jedinečně příjemný pocit z
džusu jehož teplota zůstává stále standardní. Kdo neokusil - neuvěří
a tak lidičky, nač ještě čekáte? Tak šup na ulici 17.listopadu 677
(vedle pošty) v Ostravě-Porubě. Aha, čekáte na to, co vám doporučím
k jídlu. Tak co třeba chlebíčky. V poslední době často opomíjená
součást českého stravování. Ano, zblblí z "fast foodů" a jejich
anglosaské nabídky už jíme jenom "sendviče a tousty" a na poctivé
chlebíčky jako bychom zapomínali. Tak tady v Maledě jich najdete
spoustu, čerstvých, evidentě připravovaných s umem a láskou. Co tak
chlebíček se sušenými rajčátky a rukolou a Buko sýrem na tmavé vece?
Nebo vajíčkový salát s cherry rajčátkem? Nebo klasiku s bramborovým
salátem, šunkou, uzeným sýrem, salámkem v pepřové krustě a
kukuřičkou? Garantuji vám, že budete mlaskat a chrochtat blahem jako
já a moje roba. A co ostatní jídla zde podávaná? Okusil jsem, ale o
nich třeba příště. Snad jen napovím, byla to také balada. Vlastně
Maleda...
|
ZABIJAČKOVÝ PLACEK PODLE BABIČKY AMÁLKY IV.
Tak
děcka a je to tady, je tu pátek a to vám přináším pravidelné zprávy
do rubriky Bikocomovo dietní pošušňáníčko. Ve snaze udržet si svou
štíhlou linii, neboť teplota stoupá a již se dá venku chodit jen v
tričku, jsem se rozhodl pro dobrotku z nového Jídelního lístku
restaurace
Lašská jizba (pokud naše administrátorka Markétka dnes nezdrhne
dříve z práce, jak to mívá při pátku ve zvyku, tak se právě nový
jídelní lístek objeví i na webovkách této restaurace). Když jsem
byl malý, no vlastně i když jsem byl velký, občas, no vlastně často,
jsem slýchával a slýchávám, že jsem jelito. Potom, co jsem mohl cpát
do hlavy a hltat tuhle laskominu, musím říct, že jsem trouba,
protože dodnes jsem jelito chápal jako něco hanlivého, ale jsem-li
jelito takové jako připravuje Vláďa Tomis v Lašské jizbě, jsem
jelitem rád a jsem na sebe patřičně hrdý! A klidně budu i kyselým
zelím! A jitrnicí! A bramborovým plackem - o tom žádná! Už slyším
nějakého rýpala, jak říká: "A co je zvláštního na jitrnici a jelitu
se zelím, vždyť to dělají v každé druhé hospodě!?" Ano, určitě to
dělají v každé druhé hospodě, ale, a věřte tomu děcka, že těch
hospod jsem za ta léta vymetl více, než sčítací komisaři rozdali
archů, ale v žádné to nebylo tak domácké. Zelíčko akorát odleželé,
jelítko i jitrnička čerstvoučké, krásně opečené, nebesky kořeněné a
plné chuti. Jelítko navíc plněné drobnými krupkami a nikoliv těmi
velkými, zvícími velikosti kukuřičných zrn, které pak musíte kousat
a mlít v puse jak by jste byli mlynářovo dítě. O placku nebudu říkat
vůbec nic, protože o tom, že v
Lašské jizbě jsou placky prostě nejlepší, se vůbec nediskutuje!
Takže co říct závěrem? Chrocht a mlask!
|
Grilovaná roštěná s houbovou omáčkou a bramborovými dukátky
Onehdy
mi přišel mail od jednoho z vás z dotazem, cituji: "Bikocome, co máš
proti hovězímu? Furt se cpeš jenom vepřovým. Co jsi, nějaký
hinduista?" Tak, abych Lukáše, jak se autor mailu podepsal, ale i
vás ostatní nenechal na pochybách, prohlašuji zde veřejně - cpu se
hovězím, cpu se s ním rád a hinduista také nejsem...
Zašel jsem tedy do restaurace U
Dvořáčků a objednal si Grilovanou roštěnou s houbovou omáčkou a
bramborovými dukátky. Řeknu vám lidičky, moc příjemná kombinace!
Jídlo moc hezky vonělo spojením čerstvě grilovaného masa, hub a
vína, použitého při přípravě omáčky. Miluji jídla, u kterých jejich
vzhled a vůně přímo podněcuje k tomu, abych okamžitě uchopil příbor.
A věřte mi, někdy si tady, v téhle příjemné slezskoostravské
hospůdce říkám, že bych se raději neměl dívat po tom, co číšníci
nosí jiným hostům, protože to se pak ve mně vedle klasického
pavlovovského reflexu probouzí i ta nejhorší lidská vlastnost,
kterou je závist.
Ale zpět k tomuto konkrétnímu jídlu. Masíčko bylo, jak jinak,
připraveno kvalitně, šlo hezky krájet, že by ani steakového nože
nebylo potřeba. Bylo příjemně kořeněné a vedle koření, mělo i
typickou chuť grilování, odlišující ho od jiných tepelných úprav.
Houbové omáčce vévodilo víno a houby byly opravdu lesní. Namáčet si
v takové omáčce bramborové dukátky a kousky hovězího bylo pro mně
určitě tím nejlepším zážitkem daného dne. A že jsem si u toho
pomlaskával a chrochtal blahem? Tož, jak se říká u nás v Ostravě: "O
tym žadna!"
|
Pečené kuřátko se zeleným salátkem a slunečnicovým chlebem
V Hlučínské pivnici u Bětky,
(a vy děcka, co ještě pořád nevíte, kde to je, máte u mně mínus jak
železniční pražec) jsem si dal něco lehkého, něco jednoduchého a
něco báječného. A vše to bylo v jednom jediném obídku. Říkám to
pořád, že v jednoduchosti je síla, krása i chuť.
Název, jeden by řekl, to popisuje všechno, ale není to pravda. Ne,
ne. Copak je v tom názvu obsaženo všechno?
A kde by jste se z toho názvu jídla, který paní Bětka toho dne měla
napsán na tabuli své hospůdky, dozvěděli, že kuřátko bylo měkoučké,
voňavé, rozpadalo se od kosti, mělo kůrčičku křupavoučkou, lehoučce
kořeněnou? Ha? A kde by jste se z toho názvu dozvěděli, že při
jezení toho kuřátka člověk nevěděl, zda mu po bradě teče máslová
šťávička z kuřátka a nebo sliny jak už se třásl na sousto další?
Řeknu vám, že to bylo něco tak dobrého, že se opravdu těžko hledají
slova. A co teprve ten salát?! Čerstvý, křupavý, s báječnou
zálivkou! Slunečnicový chlebík taky neměl chybu a i když vím, že ho
nepekla paní Bětka, hodnotím vysoce to, že ví u koho má tyhle
dobroty nakupovat. A to je taky kumšt, to si nemyslete. Navíc díky
tomu chlebíku, jsem mohl vrátit talíř vypucovaný dočista do čista.
I když na hlučínském náměstí je snad více gastronomických zařízení,
které vám nabízí jídlo (nebo se podbízí, teď si nejsem jistý, který
z výrazů by byl lepší) tak pro mně tam je hospůdka jenom jedna
jediná. Kdo uhádne která, ten si tam může zajít a garantuju, že bude
mlaskat a chrochtat blahem jako já.
P.S. BĚTKA NA HRAD!!!
|
Bramborový placek Brko
Dnes to bude o tom, co mám všechno rád a jak jsem velkou část toho
našel v jednom z jídel podávaných v
Restauraci Brko.
Oblíbenost bramborových placů roste a to je moc dobře. Tento pokrm
totiž neodmyslitelně patří do našeho kraje a vždycky je dobré držet
se toho svého. Dobře připravený bramborový placek je také vizitkou
kuchaře. Stačí málo a restaurace může díky placku o hosty přicházet,
stačí ho připravovat pozorně a z kvalitních surovin a mlsní hosté se
jen pohrnou! Já měl to štěstí, že tady v
Restauraci Brko mi připravili placek z té druhé kategorie.
Jak jsem slíbil v úvodu, řeknu vám také něco o tom, co mám rád. Tedy
kromě bramborových placků. :-) Miluju kyselé zelí, připravené na
slezský způsob. Musí se podávat mírňounce odleželé, protože právě
takové má pak ten správný šmak. A přesně takové jsem našel na
bramborovém placku. Ale to nebylo všechno. Vedle zelíčka zde byla
ještě lehce pikantní směs kuřecího a vepřového masa v zelenině.
Zeleninové směsi, z jakých se připravuje například lečo, smíchané s
osmaženými kousky masa, po tom bych se totiž taky utloukl. A tady
jsem to měl všechno najednou! Plus strouhaný sýr a věřte přátelé,
sýr já můžu v jakémkoli množství. Mohl jsem si tedy užívat každou
vidličku, mohl jsem si chutě kombinovat. Žádná monotématická sousta.
Zkrátka, žádná nuda.
A placek samotný? Křupavý, chutný, správně kořeněný, no zkrátka a
dobře, rád si tuhle dobrotu objednám v Brku zase.
|
Slanou palačinku se sýrem, šunkou a olivami
Nejen
obědy a večeřemi je člověk živ, ale občas, když to denní shon a
pracovní vytížení dovolí, je třeba i snídat. Snídaňové dilema jsem
řešil v sobotu 26.března 2011 a zjistil, že zase tak mnoho podniků
bych v Ostravě nenašel, kde by se dalo posnídat něco jiného než kafe
a kus sladkého pečiva.
Do oka mi padl veliký poutač s černým kocourem, to proto, že sám
jednoho takového doma mám a tak jsem se vydal provozovnu jménem
Jumbo prozkoumat blíže. Uvnitř jsem našel maličké příjemné bistro,
které mi připomnělo spoustu podobných míst v jakých se snídá v okolí
pařížského Place Pigalle a která mám tolik rád. Milá a pozorná
slečna za pultem dobře znala sortiment a dokázala jej tudíž
fundovaně nabídnout. Vybral jsem si slanou palačinku a rozhodl se,
že si ji nebudu brát sebou, ale sním ji uvnitř, na vysoké stoličce u
úzkého půltíku. Hned od počátku bylo příjemné vidět jak je palačinka
připravována a jak obsluze jde práce pěkně od ruky. K pití jsem si
vybral studený višňový nápoj a horkou čokoládu. Báječná kombinace a
místní horké čokoládě, husté, krémové a báječné chuti patří jednička
s hvězdičkou! Ostatně stejně jako palačince.
Jedl jsem s ohromnou chutí, protože palačinka byla akorát,
propečená, ale současně měkká, měkká, ale ne gumová. Ono je totiž
kumšt udělat palačinku opravdu tak akorát. Sýr byl lehoučce vpitý do
těsta a současně zceloval i ostatní náplň. Byl jsem moc rád, že jsem
Jumbo objevil, protože už jsem bohužel v některých podnicích v našem
kraji, které si do názvu daly ono francouzské a ve světě gastronomie
tolik na popularitě nabírající slovo Crêperie, našel
pravý opak akurátní palačinky. Měl jsem tak dojem, že pravou
francouzskou palačinku asi viděli jen z Pendolina, stojícího pro
poruchu někde u Polanky. Tady v Jumbu ovšem palačinky umí!
Moje paní, která si dala palačinku sladkou, to také potvrzuje.
Pro mně teď platí, že snídaně, budu-li se opět někdy v časných
hodinách toulat po Ostravském centru, jedině tady v Jumbu! Nebo
spíše u Jumba? Protože Jumbo je papoušek, kterého, budete-li mít
štěstí, tady potkáte v jeho veliké kleci u vchodu.
|
Steak El Gaucho
Většina
z nás má s některými písničkami asociovány nějaké vzpomínky nebo se
jim při dané písničce vybaví něco určitého. Tak třeba já, když
slyším Michala Tučného zpívat geniální český text Zdeňka Rytíře
americké zlidovělé They All Went to Mexico, tak mi hlavou probleskne
jediné: "Co tak zamířit do Příboru a přivázat svou mulu u
Restaurace
Mexico?!" A tak jsem zde zastavil i
dnes, abych pro Vás okoštoval Steak El Gaucho. Název samotný mi zněl
velmi sympaticky, protože gaučing je jedním z mých nejoblíbenějších
sportů.
Podle nabídky v jídelním lístku to ovšem s gaučem nic společného
nemělo. Dočetl jsem se, že se jedná o kus vepřové flákoty, kořeněné
barevným pepřem a kouřovou solí, doplněné pikantními fazolovými
lusky s valašskou slaninou. A lidičky, řeknu, že tohle mně lákalo
rozhodně více než nějaký gauč. Tak šup sem s tím na stůl! Jako
přílohu jsem si objednal ameriky, abych zůstal stylový v rámci
TexMexu. Servírování v tradičním stylu, na barevné keramice dodalo
jídlu lákavosti. Kořenění masa v kombinaci s kouřovou solí pak i
netradiční chuť, odlišující tenhle kus vepřového od běžně
připravovaných kotlet, kýt, krkoviček či plecí. Fazolky jemně
křupavé v kombinaci s opečenou slaninou chutnaly také báječně a
doplněno solidně připravenými americkými bramborami, vše tvořilo
jeden harmonický celek. Vsadil bych své kovbojské boty na to, že i
opravdový gaucho by si zde pochutnal, kdyby sem z nějaké
jihoamerické pampy zavítal. À propos, víte, že v
Mexicu se honákům dobytka spíše než "gauchos" říká "vaqueros"?
...a tak zatímco píšu tenhle příspěvek,
přikusuji nachos z pytlíku a máčím si je ve skleničce se sýrovou
salsou, někde vzadu v hlavě mi začínají znít tóny a slova: "Všichni
jsou už v Mexiku, Buenas Dias já taky jdu..."
|
Špecle s grilovanou vepřovou panenkou a houbovým ragú
Pro
začátek jsem dne 25.března 2011 ve 12.15 porušil jednu z nepsaných
zásad, kterou je: "Nelez do hospody, ve které v době podávání oběda
není, tedy kromě personálu ani noha". Litoval jsem toho nebo to byla
výjimka potvrzující pravidlo?
Obsluha v
Pizzeria Giovanni byla příjemná a vstřícná, stůl čistý a když mi
slečna vysvětlila, že prázdno v podniku je jen proto, že právě
odešli "meníčkáři" a že brzy se stoly opět začnou plnit, usedl jsem.
Původně jsem sice zamýšlel okoštovat něco z nabízeného denního menu,
ale nakonec jsem se rozhodl vybrat si něco z jídelního lístku, z
tzv. staročeských specialit. Moje volba padla na Špecle s grilovanou
vepřovou panenkou a houbovým ragú.
Když mi bylo jídlo přineseno musel jsem uznat, že u Giovanniho to
umí. Pokrm byl v litinovém platu, na dřevěném prkénku a samostatně
servírovaný plochý talíř se mi zdál nahřátý. Sice jen tak zlehýnka
nahřátý, možná, že jen chvíli ležel u čehosi horkého, ale každopádně
mně to potěšilo, protože tohle v Ostravě moc zvykem nebývá.
Jídlo se na mně smálo a vonělo... Vonělo moc hezky, houbičkami a
grilovaným, čerstvým masem. Naložil jsem si tedy část na talíř.
Masíčko bylo měkoučké, s lehoučkou kůrčičkou a velmi šťavnaté a
chutné. Chuti přispívalo decentní koření, které chuť masa
nepřebíjelo, jen ji zvýrazňovalo. Špecle byly naprosto podle mých
představ. Na povrchu mírně oslizlé, ale zase ne tolik, aby se lepily
vzájemně k sobě, tuhé v řezu. A v kombinaci s houbovým ragú to bylo
tak báječné, že jsem si pomlaskával a pochrochtával blahem od
prvního do posledního sousta. Jen podotýkám, že místní houbové ragú
je připravováno nikoli pouze ze žampiónů, jak to rády odbývají
některé restaurace v okolí, ale z vícedruhových hub.
V kombinaci s kuřecí polévkou s játrovými knedlíčky a s alžírskou
kávou, jako sladkou tečkou to byl velmi příjemný zážitek a důvod,
abych se sem určitě vrátil.
Jen jediné mi vrtalo hlavou, proč staročeské speciality obsahují
jídlo typicky německé, kterým rozhodně špecle s vepřovým jsou.
Když jsem odcházel, byly už další dva stoly obsazeny a pod schody
jsem se potkal s párem lidí mířících dovnitř.
|
Bramborový placek Hawaii
Původně
jsem myslel, že moje cesta povede na Bahamy. Jenže tam prý turistům
s českým pasem udělal ne nejlepší renomé nějaký Viktor, takový prý
celý kožený. No co, řekl jsem si, vždyť i jinde může být hezky a
chtěl jsem tedy na jih. Přesněji řečeno na jih Afriky , mají tam
prý Stolovou horu, tož to asi něco společného se stolováním mít
bude, jenže ouha, ouha. Tam už to Čechům docela opepřil nějaký
Radovan. (Sice nikoli příjmením Kaluža, i když ten by klidně mohl
emigrovat taky.) A tak jsem se nakonec rozhodl pro zcela jinou
destinaci. Vydal jsem se na Hawaii. A tak netrvalo dlouho,
protože z Ostravěnky je to přibližovadlem čtvrthodinka pouhá, a už
jsem seděl v restauraci
Lašská jizba v očekávání věcí příštích a netrpělivě si
olizoval svou mlsnou hubu. Bramborový placek Hawaii mi už tím jak
vypadal vnesl slunce do duše. Deštníček na bramborovém placku? No
jasně protože tady na tento placek tyhle cingrlátka sednou! A navíc
ten výtvor zářil barvičkami sluníčka. Sytě oranžovým základem
poctivě smaženého bramborákového těsta, zlatavým kyselým zelíčkem,
žluťoučkým ananasem a červenými, opečenými šunkovými nudličkami. A
voněl, Bože jak ten voněl! Koukal jsem na to jak u vytržení a třásl
se na první sousto jak osika ve vánku. A co teprve až jsem
ochutnal?! Ta kombinace kyselé chuti zelí a nasládlého ananasu je
sama o sobě fantastická a co teprve, když v soustu ještě cítíte
křupkavé bramborákové těsto a stejně křupkavou šunku... Moje
chrochtání a mlaskání blahem muselo být slyšet minimálně po celých
Sedlištích ne-li až do Vratimova. Zkrátka a dobře, chcete za
sluncem, za pohodou a klidem? Chcete na Hawaii? Tož valte do
Sedlišť, ni?!
|
Slepice na paprice, houskový knedlík
Humr
pošírovaný v másle, s hroznovým vínem, fenyklovým confit, křupavou
šalotkou a šampaňskou pěnou ... to vše jako menu za nějakých pouhých
osmnáct stovek. Ale ne, lidičky, dělám si samozřejmě legraci. Tohle
U Dvořáčků nehledejte, protože tady se vaří jako u maminky a naše
maminky vařily vždy poctivá česká , moravská a slezská jídla, třeba
jako ... jako, no nebudu vás natahovat, slepici na paprice.
A teď ruku na srdce, děcka, odchovaní školními jídelnami, kolika z
vás slepice na paprice přestala díky blivajzům kuchařek v těchto
školních zařízeních chutnat, stejně jako třeba špenát a podobně? A
pak, když jsme to stejné jídlo dostali doma v sobotu či v neděli na
oběd, jak jsme nechápali, že to může být tak dobré a jak jsme chtěli
po maminkách, aby nám přidaly ...
Stejně tak tyhlety, chtělo by se říct obyčejné dobroty, chutnají U
Dvořáčků. Jenže to slovo "obyčejné" se sem asi vůbec nehodí.
Svět gastronomie je totiž především o srovnávání kvality a chuti
jídel podávaných v různých podnicích, připravovaných různými
kuchařskými mistry. V takovém případě tedy hodnocení "obyčejné" leží
snad někde uprostřed stupnice mezi "blivajz" a "jako od maminky".
Slepice na paprice podávaná U
Dvořáčků se skládá z řezů vařeného slepičího masa, příjemně
kořeněného a plné chuti, přelitého poctivě hustou smenanovo-paprikovou
omáčkou, s nezaměnitelnou chutí a k tomu, jak s oblibou říkám "peřinkové"
houskové knedlíky, to vše ovázané velkou mašlí fantastické vůně,
která volá: "Tak na co ještě čekáš, jdeme na to!" Zajděte na to do
restaurace U
Dvořáčků a nebudete litovat.
|
Tvarohové knedlíky s jahodami, sypané cukrem a grankem, polité máslem
Na
hlučínském náměstí v Hlučínské pivnici u Bětky,
tam, co jsou jídla připravovaná s láskou, jsem si objednal o polední
pauze Tvarohové knedlíky s jahodami, sypané cukrem a grankem, polité
máslem.
Název poněkud dlouhý, ale naprosto výstižný. Jeden by řekl, že jídlo
je názvem zcela popsáno, jenže není to pravda. V názvu není obsaženo
třeba to, že knedlíčky se koupaly v másle, přesněji, že se brodily
máslovou řekou, ale věřte, že toho másla měly po kolena.
Z názvu, přestože je obsáhlý, by jste se rovněž nedozvěděli, že na
rozdíl od jiných restaurací, kde pod názvem "jahodové knedlíky"
objevíte po rozkrojení jen jahodovou marmeládu, v lepším případě
jahodový džem a když máte jó štěstí, tak jahodový jam. Jenže tady
tvarohové knedlíčky obsahovaly skutečné kousky jahod. A to jste si
takhle knedlíček rozkrojili na dvě poloviny a pak ještě na čtvrtiny,
tu čtvrtinku napíchli na vidličku a prohnali ji máslovou řekou tak,
že máslíčko s cukrem a grankem vsáklo do vnitřní hmoty knedlíčků a
zároveň obalilo jahůdku jako když se ve vánici zachumláte do šály. A
že to všechno, když jste to vložili do úst, tancovalo po jazyku,
šimralo na patře a s výskáním klouzalo krkem do žaludku a z žaludku
pak volalo na své další brášky čtvrtky: "Hola, pojďte za mnou, ať mi
tady není smutno!"
Hlučínská pivnice u Bětky měla v době obědů plno a jak už to v dobré
pivnici bývá, hučelo to v ní jak v úle. Takže naštěstí moje hlasité
mlaskání a chrochtání blahem nebylo tolik slyšet.
Takže až bude Bětka opět v denním menu nabízet tuhle sladkou
dobrotu, nenechte si ji ujít! Vlastně, zajděte tam na cokoliv a
pozdravujte od nás do kuchyně paní Bětku a pozdravujte od nás její
šikovný personál na place a když budete mít štěstí, potkáte se i s
místním nejstarším štamgastem, kterému je už 93 let a připijte mu,
jako my, na zdraví!
|
Zeleninový talíř Brko
Vy mi to lidičky nebudete věřit, vy si budete myslet, že si z vás
dělám legraci, nebo jsem to někde přehnal s mým kamarádem z
Tennessee, ale ubezpečuji vás, že je to pravda pravdoucí. Ano, já
jím saláty, nekecám. Ale musí být alespoň takové, jaké se připravují
v
Restauraci Brko.
Samozřejmě nějaký ten kousek masa se, alespoň pro mne, v salátu
nacházet musí. V tomto byly kousky pečeného kuřecího masa, žádné
vařené bílé měkoty, ale křupavé oranžové šťavnaté kousíčky plné
chuti nejen čerstvého kuřecího masa, ale i jemného koření.
Zapomněl jsem říct, že salát byl krásně servírován ve velkém
hlubokém talíři vyloženém listy zeleného salátu, na kterém byly výše
zmíněné kuřecí kousky, na kostičky nakrájené čerstvé rajče, okurka a
kapie, na tom všem se nacházelo čerstvé krouhané bílé a červené
zelí, obojí se skvělou zálivkou, tak skvělou, že mne donutila toto
syrové zelí sníst, i když běžně se slovy, že nejsem králík podobnou
přílohu či přízdobu u jídla vynechávám.
Já vím, já vás znám, už teď si říkáte, že takový salátek musí být
fajn a už teď máte chuť. Jenže to není všechno. Trpělivost, děcka,
nechte si to dovyprávět až do konce! Salát totiž obsahoval ještě
plátky sýra a šunky, což samozřejmě můžu, nazdobené tak, že tvořily
jakési květy. Na okraji talíře byl ještě jemný dressing z majonézy a
jogurtu, který zvláště na kuřecích kouscích dělal hotová kouzla.
Celé to bylo jemně zasypáno drobně nakrájenou čerstvou pažitkou.
Když se podíváte na fotografii, uvidíte, že v
Restauraci Brko hledí nejen na to, aby vám chutnalo, ale aby se
vám i jídlo líbilo. Tak na co ještě čekáte, saláti!
|
Denní menu v restauraci Husacina U Galika
Při
hledání dobrot v té naší Ostravěnce jsem narazil i na podnik jménem
Husacina U Galika. Okouknul jsem zvenčí a zjistil, že se restaurace
honosí jakýmsi certifikátem čehosi a támhletoho ještě... A také jsem
se dočetl, že původní a světově proslulá restaurace stejného názvu a
majitele se nachází v obci Slovenský Grob, v okrese Pezinok. Inu to bude
jistě extratřída extrovní, pravil jsem si a v obavách, aby to moje
huba, kalibrovaná na spařený jetel dokázala ocenit a hlavně, aby to
ustála moje peněženka (do sociálky bylo ještě daleko), jsem s
mírnými obavami vstoupil. Pominu-li kombinaci nevkusu, umakartu,
rádoby lidových krojů a kavárenských vysokých čalouněných židlí,
které se vešly tak akorát samy mezi nohy stolu, takže usednout na ně
a přisunout se činilo problém
nejen mně, ale i mé drobné lepší polovičce, nemohu pominout čurbes
fleky
na stole, kam nás pan vrchní usadil. Čurbes, včetně použitých
ožvýkaných párátek. Podotýkám, že kromě nás byl obsazen pouze jeden
jediný stůl. Když jsme si objednali pití, stačil pan vrchní donést něco
zcela jiného mé ženě a sklenice, do které mi ukydnul z láhve nealko
pivo, byla špinavá a umaštěná. Po upozornění, že je to docela hrůza
neřekl pan vrchní nic jen pokrčil rameny. Sklenici nevyměnil. V tu dobu jsme sice již měli
objednáno, ale měl jsem chuť bouchnout do stolu a odejít. Jenže cosi mi říkalo: "Bikocome, nikam nechoď, vydrž až do
trpkého konce, tady ještě zažiješ srandu!". Poslechl jsem svůj
vnitřní hlas a nelituji. Tož jsem pil z lahve, no co, však to umím a
v Ugandě jsem to dělal taky tak. Pak přišla polévka. Husí vývar s masem,
zeleninou a nudlemi. Lehce obarvená voda obsahovala trochu nudlí a
trochu špatně uvařené zeleniny z mražáku. Kam maso zmizelo, nevím.
Asi zůstalo ve Slovenském Grobě... Když jsem na to poukázal panu
vrchnímu, polévku s pokrčením ramen odnesl a opět neřekl ani popel.
Bláhově jsem si myslel, že dostanu, novou, pořádnou porci. Pan
vrchní se se mnou, ale moc nemazal a rovnou přede mně pohodil hlavní
chod. Pečenou kachnu, 2 kusy lokší s oblohou. Přemýšlel jsem jestli
se vše jí rukama a došel k závěru, že ve Slovenském Grobě asi ano,
ale přesto jsem měl tu drzost, že jsem požádal o dva příbory. Pan
vrchní opět neřekl nic, ale dva steakové nože a dvě vidličky
nakonec donesl. Ten můj byl špinavý, mastný až hrůza. Optal jsem se
pana vrchního zda mne chce nějak vytočit nebo co už to tedy má
znamenat. Řekl jsem to důrazně, s plnou váhou mých sto deseti
kilogramů a vida, pan vrchní špitnul: "Prepáčte..."
a s nožem odešel někam do propadliště dějin. Asi s tím nožem jel až do slovenského Grobu,
protože mu to zpět trvalo dobré tři minuty. Když přede mně položil
na pohled čistý nůž, měl jsem natolik po chuti, že jsem se rozhodl
jídlo jen otestovat. Kachna byla studená a naprosto vysušená,
pravděpodobně z nějakého invalidního kusu drůbeže, protože stehenní
kost byla v polovině zlomená, však si zvětšete fotografii. A vážně
pochybuji, že i před začátkem přípravy měl ten chcípáček 200 g
deklarovaných v jídelníčku. Lokše s tvrdými, okoralými okraji,
slité tuhnoucím tukem byly gumové tak, že činilo problém je krájet i
steakovým nožem s pilkou. Obloha si nezasluhovala vůbec pozornost -
oschlé zelí papírové chuti, invalidní kus beraního rohu, který již
začal kvasit a okurky, do kterých jsem už odmítl jít... Běs a
hrůza, a zkrátka a dobře Husacina U Galika - NEVER MORE. Perlička na závěr. Pánská toaleta
byla na zemi vystlána jakýmsi leskimem či plyší s vysokým vlasem, mokrým tak, že v tom až boty začvachtaly a smrad
moči vás tak uhodil do nosu, že by vám takovou nevypálil ani Mike
Tyson.
|
Hot Wings s Nachos Chips
Když
už někde vypnu motor svého přibližovadla, tak to dá rozum, že je to
nejspíše kvůli tomu, abych se na daném místě najedl a Vám všem o tom
podal hlášení. Tentokrát to bylo u
Restaurace
Mexico, která leží na výpadovce z Příboru do Kopřivnice a je
místem s dlouholetou tradicí. Pod vedením pana Kabáta se tady
podávají nejen speciality, kterým se říká TEX-MEX, ale i speciality
typicky moravské a slezské kuchyně. Ovšem, když už jsem byl zde,
bylo by nelogické nezkusit něco z toho mexického. Volba tedy padla
na Hot Wings s Nachos Chips, což jsou marinovaná kuřecí křidélka s
tortillami a salsou Mexicana.
Už samotný způsob servírování musí nadchnout. Smažená křidélka
příjemně voní, přízdoba z kukuřiček, stvolu cibule a paprik lahodí
oku a evokuje mexickou vlajku. Zvlášť musím pochválit za výběr
prostírání a talířů - opravdu moc hezké. Co se týká chuti křidélek,
pomlaskával jsem a chrochtal blahem, protože byly připraveny velmi
kvalitně, marináda jim dávala výraznou chuť a masíčko šlo krásně "od
kosti". Pikantní salsa dodávala masíčku příjemnou ostrost, kterou
jsem pak mírnil výše zmíněnou zeleninou a tortillovým chipsy. Co
říci závěrem? Je tomu už dobrých osmnáct let, co jsem měl možnost
dát si stejné jídlo v Ciudad Juárez na americko-mexické hranici. Moc
mi chutnalo. Řekl bych, že úplně stejně jako to v Příboru. Tož
zajděte a koštněte!
|
Lašský pajtaš z hovězích drštěk
Jak
jste si jistě všimli, přináším Vám na tomto místě ochutnávky jídel,
které jsou na jídelních lístcích restaurací, co jsem navštívil nebo
jsou nabízeny v rámci denního menu tamtéž. Dnešek je výjimkou. Měl
jsem totiž tu možnost i čest ochutnat to, co v restauraci
Lašská jizba na jídelním lístku teprve bude. Již brzy. A rovnou
Vám řeknu, že se máte na co těšit.
Lašský pajtaš z hovězích drštěk je dokladem invence Vládi Tomise v
oblasti krajové kuchyně. Rýpalové si teď jistě kladou otázku, jak
může do krajové či regionální kuchyně spadat jídlo, které je
naprosto nové. Snadná odpověď. O písničce Vínečko bílé se dokonce
učilo na školách, že je písní lidovou, že vznikla na moravské zemi a
je odrazem lidových tradic a další bla, bla, bla. Ale ono to bylo
úplně jinak. Tu písničku složil Fanoš Hřebačka! On totiž ani lid ani
region či kraj nemůže být autorem a původcem čehokoli. Za každým
dílem stojí konkrétní lidé. A já Vám garantuji, že dříve nebo
později jídla vymyšlená a připravovaná Vláďou Tomisem také
"zlidoví". Takhle tomu rozumím. Čemu nerozumím a navždy mi asi
zůstane záhadou je, kam ten Vláďa na ty nápady chodí.
Hovězí dršťky, poctivě vyvařené ve dvou vodách, jsou nakrájeny na
drobné nudličky. Na pánvi opečené kostky slaniny,
opavských klobás a cibulky
jsou smíchány s dršťkami a zality kysanou smetanou, dochucenou
chilli a bílým pepřem. Větu o mlaskání a chrochtání blahem sem ani
psát nemusím, stačí když jen uvedu, že o ochutnávku této novinky
jsem se měl podělit s mojí ženou a dopadlo to tak, že jsem byl
ochoten dát ji pouze jedno sousto. Bylo to něco báječného a až se to
objeví v nabídce, nesmíte si Lašského pajtaša nechat ujít. S domácím
pečivem zde podávaným je to prostě lidová písnička, kterou už
nezapomenete.
|
Bramborákový Smraďoch
Tak
čím dneska začneme? Začneme hrachem. Naházím ho trochu na stěnu tím,
že zde znovu napíšu o tom, čím je
Lašská jizba výjimečná. Častým návštěvníkům mého Průvodce je to
notoricky známo, nicméně pro případ těch nově příchozích - Rájem
bramborákových placků a specialit z bramborákového těsta, Mekkou
milovníků těchto klasických dobrot lidové kuchyně je právě Lašská
jizba. A teď se podíváme na další specialitu, kterou jsem zde pro
Vás ochutnal.
Jak už samotný název napovídá, součástí tohoto pokrmu jsou Olomoucké
tvarůžky. Olomoucké tvarůžky položené na horní stranu bramborákového
bochánku těsně před jeho dosmažením tak, že se rozpíjí po povrchu a
vytvoří na něm zlatavou voňavou a lahodnou čepici. Ale pozor! Možná
proto, aby tvarůžková čepice dobře držela, možná proto, aby jste si
ještě více pochutnali, možná proto, že to tak Vladimír Tomis
vymyslel a dost možná, že ze všech těchto důvodů dohromady se mezi
povrch bochánků a tvarůžek pokládá osmažená slanina. Když Smraďocha
rozkrojíte, zjistíte, že uvnitř je vepřové nebo kuřecí masíčko,
které z tohoto jídla dělá věc, která Vás zasytí a naplní chutí a
slastným pocitem zároveň. V jedné porci jsou podávány 4 bochánky,
dva s vepřovou a dva s kuřecí náplní. Součástí porce je lístek
hlávkového salátu, rajčátko, plátečky okurky a celé je to zasněženo
zelenou petrželkou. Píšu to sem hlavně proto, abych opět nemusel
poslouchat poznámky, že nejím vůbec zeleninu.
Musím se přiznat, že ačkoli jsem si u toho mlaskal a chrochtal
blahem, nedokázal jsem tuto porci sníst najednou a jeden z bochánků
jsem si nechal zabalit domů. Voněl mi v autě tak, že než jsme dojeli
do Ostravy, tak jsem ho rozbalil a "dámy prominou" sežral.
|
Kančí kýta se šípkovou omáčkou a vídeňský knedlík
Když
se podíváte na restauraci U
Dvořáčků zvenčí nebo když se rozhlédnete po interiéru je
nasnadě, že se tady podává zvěřina. Doporučuji všem Vám, kteří jste
milovníci tohoto druhu kuchyně, zajít sem kdykoli, protože v denní
nabídce vždy nějakou tu "lesní" lahůdku najdete. A tak
se stalo, že jsem jednoho krásného dne na jídelníčku objevil Kančí
kýtu se šípkovou omáčkou a vídeňským knedlíkem. A protože mám "hrabalovský
vyřešen", objednal jsem si. Masíčko z kančí kýty bylo vynikající, s
opečenými okraji, měkoučké, poctivě mořené a kořeněné tmavým,
divokým kořením. Vídeňské knedlíky byly akorát tuhé, aby jejich
jednotlivé složky držely po hromadě a zároveň akurátně měkké a
sající šípkovou omáčku. No jestli se masíčko a vídeňáčci spolu
podíleli na nasazení laťky kvality a chuti pěkně vysoko, tak šípková
omáčka ji posunula ještě výše. Hustá, plné zeleninové chuti, s
výraznými tóny koření a kvalitní jíšky a vše to bylo korunováno
matně sladkou chutí šípkového jamu. A to víte, že ano - mlaskal jsem
a chrochtal blahem, o tom žádná!
|
Závitek z vepřové krkovice plněný klobásou a kyselým zelím, bramborové knedlíky
Podobnost
s včera zveřejněným povídáním o dobrotách na talířích v restauracích
a hospodách není čistě náhodná. Chci Vám ukázat, že "když dva dělají
totéž, nebývá to totéž", jak praví staré přísloví, ale když to oba
dělají dobře, to se to pak mlaská a chrochtá blahem.
Závitek z vepřového masa byl tentokrát naplněn plátečkem anglické
slaniny, kyselým zelím a klobáskou. To vše stočeno a zavinuto,
sečteno a podtrženo a hlavně, jak už to u paní Bětky bývá, uvařeno s
láskou, dávalo tak báječnou chuť, že i po několika dnech, kdy píšu
tento příspěvek, se mi sbíhají sliny.
Kyselé zelí doplňovalo klasický základ z vepřového masa, klobásky a
slaniny a vlastně zjemňovalo tyto masité komponenty, podobně jako to
dělá kyselá okurčička u Španělských ptáčků. A pak, že člověk jako já
nejí zeleninová jídla?! Vždyť to zelíčko je co? Ale vážně, doplněno
šťávičkou z výpeku s poctivou zásmažkou, dochucenou jalovcem a
drceným kmínem a báječnými bramborovými knedlíčky, to byla
pochoutka, jak má být.
Jen jedna věc mi byla líto, že jsem si potom nemohl dát pivo, neboť
mne před Bětčinou pivnicí čekalo autíčko. Budu nad tím muset ještě
trochu popřemýšlet a buďto přestěhovat Hlučínskou pivnici někam
blíže k naší firmě a domovu anebo, jak se říká: "Když nejde
Hlučínská pivnice
k Bikocomovi, musí Bikocom k Hlučínské pivnici!"
|
Špalek z panenky plněný zrajícím sýrem, zdobený hřibovým
ragú a domácí bramborové placičky
Každý máme různé chutě. Já třeba z mas preferuji maso vepřové,
miluji houby a zlé jazyky o mne tvrdí, že kdybych mohl, tak do
každého jídla propašuji sýr. Je nasnadě, že kombinace všech těchto 3
mých oblíbených surovin, která se sešla v tomto jídle, navíc
doplněná bramborovým placičkami, mne nenechala chladným.
Jak jsem řekl, samotné pomyšlení na to, z čeho se toto jídlo skládá,
mne už beztak činilo šťastným a což teprve po tom, co slečna
servírka položila na stůl talíř! Jídlo servírované tak, aby i oko
bylo potěšeno. Vůně poctivých lesních hříbků se mísila s tóny
zrajícího sýra a nezaměnitelnou vůní kůrčičky dobře upečené vepřové
panenky. A teď zvládněte nedočkavé ruce, aby se vidličkou a nožem
pustily do té krásy a okamžitě ji přenášely k ústům. Nesnadný úkol.
Jenže to vše bylo nic proti tomu, když jsem ochutnal první sousto.
Řekl jsem si, že nejlepší bude všechny 3 základní suroviny
zkombinovat a vytvořit si v ústech báječnou směsici toho, co na
jídle miluji.
A tak jsem si příčně krájel špalíčky vepřové panenky, které měly
uprostřed další zlatavý špalíček zrajícího sýra a hrnul si na ně
šťávu a hříbky.
Jsou ve světě kulinářském věci, které nelze popsat, ty se prostě
musí zažít. Tohle jídlo je jednou z nich! A to nemluvím o domácích
bramborových placičkách, které zachovávaly vše, co takový bramborový
placiček vyžaduje. Tuhost v řezu, křupavou kůrku a schopnost
přijímat do sebe šťávu z masa a hub. Ale jak říkám, zajděte si do
Restaurace Brko, abyste mohli zažít to, co já. Budete mlaskat a
chrochtat blahem, klidně se s Vámi vsadím.
|
HAVIŘSKE
KOBZOLE
Po třinácti jídlech, která jsem pro Vás ochutnal v restauracích a
hospůdkách, přináším dnes něco, jak se říká, z jiného soudku.
Ne nadarmo se říká, že naši předkové sice nevařili podle zásad
štíhlé linie, ale že to byla jídla, ačkoli jednoduchá, tak plná
báječné chuti. A tak jsem si dnes
dal něco z místních ostravských specialit, které se připravovaly už
v dobách našich prababiček - Haviřske kobzole. Pokrm, který se
zpravidla jí samostatně, ale může také posloužit jako pokročilá
příloha k vepřovému masu. Základem jsou v troubě upečené, na čtvrtky rozkrájené
brambory, které byly před tím uvařeny ve slupce. Při pečení jsou
brambůrky posypány výpekem z anglické slaniny, nakrájené na drobné
kousky a nadrobno nasekanou kyselou okurkou. Těsně před dokončením
jsou pak pokryty strouhaným sýrem. Samozřejmě, že je jídlo lehce
osolené. Drobných kostiček slaniny bylo dostatek a byla akorát
měkkoučká. Brambůrky, ačkoli pečené, nebyly suché, leč naprosto
báječné. Ovšem, to co u mně nejvíce vyvolávalo mlaskání a chrochtání
blahem, byla kombinace toho všeho s příjemnou kyselostí okurek a
křupavou sýrovou krustou. A kdeže jsem si tu dobrotu dal? No
hádejte? V Nonstopu u Zuzky - doma. :-)
|
SMAŽENÝ
VEPŘOVÝ KOTLET NA BRAMBOROVÉM SALÁTĚ S NAKLÁDANÝMI CIBULKAMI
Když
se řekne bramborový salát a řízek, moje neurony na to reagují a
začínám se těšit jak Kalousek na zvýšené DPH. A zvláště o weekendu,
když v tom nepřeberném množství skvělých hospod, které kolem sebe
máme, nemusíme spěchat a můžeme si dojet někam dál od Ostravy, jsem
ani vteřinu nezaváhal po tom, co mi moje drahá polovička sdělila, že
ve frýdecko-místecké restauraci Bowling Morava mají přesně to co mám
rád. Řízeček s bramborovým salátem bez majonézy! No neváhal jsem ani
minutu. Nebudu vás napínat. Bramborový salát bez majonézy s
nakládanými cibulkami v podání této restaurace vypadá takto: Na
talíři vám donesou minimálně den staré vařené brambory. Nikoli
vařené ve slupce, ale loupané vařené brambory, se slizkými bílými
okraji. Na tom všem je vykydnutá jakási konzervovaná zeleninová směs
typu Moravanka, obsahující spoustu papriček a jeden kus cibulky. To
celé je zasypané černým pepřem, zcela jistě pro přebití odporné
chuti starých brambor, nasáklých slanou vodou ze sterilované
zeleniny. To vše bez jediného pokusu ty odpornosti, alespoň
promíchat. Co myslíte lidičky, že se stane když máte tu drzost a
obsluhy se zeptáte, zda to v kuchyni mysleli vážně, s tím že tohle
má být bramborový salát, a že k tomu řízku chcete raději
chléb? Obratem je u vás servírka se sdělením, že kuchařka vám
vzkazuje, že neví, co se vám nelíbí, protože ona vaří podle norem.
Připomenete, že chcete ten chléb a čekáte na něj dobu dostatečně
dlouhou k tomu, aby i řízek vychladnul. Při placení servírka
nechápe, že musí vracet drobné a spropitné za tenhle skvělý zážitek
ji absolutně nenáleží. Restaurace Bowling Morava ve Frýdku-Místku?
Never more!
|
Opavské
klobásy
Nevím,
čím to je, že jsou masné výrobky pojmenovávány po městech. Jistě
znáte debrecínské nebo vídeňské párky, gombasecké či ostravské
klobásy, pražskou šunku, ... Jak jsem řekl, nevím proč to tak je,
ale jsem tomu rád, protože se to dobře pamatuje. A já ode dneška
nedám dopustit na Opavu, i když ty nejlepší opavské klobásy nejsou
vyráběny tam, ale v ostravské čtvrti Přívoz, v
Řeznictví
David.
Dal jsem si za úkol zjistit, v čem jsou opavské klobásy z produkce
pana Davida tak výjimečné, že se dostanou na jídelníček nejen mnoha
domácností, ale i na stoly restaurací po celém kraji.
Tak nejdříve jsem zjistil, že to může být tím, že jsou báječné chuti
a to připravené pouhým ohřátím ve vodě a nebo grilované. Vždy si
zachovávají svou šťavnatost a konzistenci, která je tím zlatým
středem mezi měkkostí šunkových klobás a tvrdostí klobás čabajského
typu. A stačí k nim přičichnout, aby se vám začaly sbíhat sliny,
když se vám po sliznici rozběhne vůně dřeva, vůně masa a samozřejmě
základní směsi koření. Když jsme u té základní směsi koření, jsem
zvědavý, kdo z vás mi napíše, co je myšleno základní směsí koření v
oboru uzenářství.
A když jsem si tak mlaskal a chrochtal blahem nad opavskou klobásou
ohřátou i nad opavskou klobásou grilovanou, máčel si tenká kolečka v
hořčici a zakusoval je čerstvým chlebem, najednou mi to všechno
došlo. Odhalil jsem tu záhadu, přišel jsem na to, proč jsou opavské
klobásy z řeznictví David ty nejlepší. Je to proto, že pan David je
zkrátka MACHR!
|
Kančí
guláš a bramborákové koule
Že
je
Lašská jizba specialistou na bramborákové placky je všeobecně
známo. Dnes vás přesvědčím o tom, že v Lašské jizbě se bramborákové
těsto používá i na další speciality a dobroty. Do zlatova osmažené
koule z bramborákového těsta byly podávány jako příloha ke kančímu
guláši.
Všichni znáte tu kombinaci lehce kořeněného a paprikou ochuceného
masa a gulášové šťávy, kterou jako by tlumil houskový knedlík, jak
tomu bývá u gulášů hovězích či vepřových. Ale zvěřina, ta chce něco
více! Příloha chce výraznější chuť, aby byla rovnováhou vůči výrazné
chuti zvěřiny, aby celkový dojem z jídla byl silný, řekl bych
chlapský. A tak se ke kančímu často přidávají knedlíky, špekové,
chcete-li karlovarské či vídeňské, které jsou samozřejmě výraznější
než ty běžné houskové či bramborové. Vy, kteří tento sloupek nečtete
poprvé a samozřejmě vy, kteří jste už v Lašské jizbě jedli, dobře
víte, že Vláďa Tomis neustále vymýšlí nějaké nové dobroty a dobré
novoty. A tak přesně v trendu vyvážení chuti kančího guláše použil
přílohu netradiční, ale o to více příjemnou. Když jste si rozkrojili
bramborákovou kouli, její střed skvěle „pil“ gulášovou šťávu a
kůrčička lehce křupala. To všechno kombinováno s kostičkami kančího
masa, skvěle vydušenými, měkoučkými, rozpadajícími se po vlákně. K
tomu všemu čerstvá cibule. Co by jste chtěli víc, než mlaskat a
chrochtat blahem?
|
Vepřový vrabec se špenátem a bramborovými knedlíky
Nedávno
mi jeden kamarád řekl, že protěžuji obyčejná jídla a nevšímám si
kulinářských specialit a zázraků. Plete se! Kulinářskou specialitou
a zázrakem je každé obyčejné zlidovělé jídlo, ale má to vždy jeden
háček. Musí být poctivě připraveno.
Celý svět hospod a restaurací stojí na tom, že hosté mají možnost
porovnávat zdánlivě stejná jídla, ale uvařená jinými kuchaři na
jiných místech. Bohužel, některá jídla, která jsou obecně považována
za obyčejná, si v některých restauracích nezískala přízeň kuchařů a
tím pádem ani hostů.
Protože mám rád špenát, nedávno jsem si ho dal v jedné opavské
restauraci. Děs a hrůza ze špenátového protlaku, bez chuti a
konzistencí připomínající spíše polévku. A protože jsem
nepoučitelný, dal jsem si špenát asi za týden v Brně. Byl hustý, ale
s česnekem kuchaři natolik ujela ruka, že bych jedním dýchnutím mohl
vyhnat veškeré upíry z Karpat a tlak mi vyletěl do červených čísel.
A pak se řekne: "Což takhle dát si špenát!" Ale nebojte se lidičky,
všechno zlé je k něčemu dobré. Naprostým kontrastem ke všemu výše
popsanému je Vepřový vrabec se špenátem a bramborovými knedlíky v
Restauraci U
Dvořáčků.
Špenátek hustý akorát, příjemně dochucený a kořeněný, česnek v něm
obsažený nepřebíjí jeho chuť, ale harmonicky ji doplňuje, stejně
jako šťáva z výpeku vepřového masa. A co teprv, když si v tom
omočíte bramborový knedlík… No knedlík, je to spíše váleček, na
povrchu lehounce oslizlý a po řezu tuhý. Ne, nebojte se, nebudu se
zabývat polemikou, zda se jedná o knedlík anebo nok. Mně je to totiž
úplně fuk. Pro mne je to báječný bramborový váleček, který si U
Dvořáčků rád dávám. Ne, nezapomněl jsem na masíčko, protože to je
vrcholem tohoto jídla. Kousky, které kuchař vždy vybírá, jsou
šťavnaté, zlehounka opečené a stejně jako špenát, mají svou typickou
chuť a absolutně není třeba sahat po slánce na stole.
Jestliže jsou výpečky vrcholem, pak jejich korunou jsou osmažená
kolečka cibule, zlaté a smějící se na vás, křupavé a lahodné, před
smažením lehce obalené v mouce. A pak, že je Vepřový vrabec se
špenátem a bramborovým knedlíkem obyčejné jídlo.
Zajděte ke Dvořáčkům na obyčejná jídla, jsou na ně specialisté a
budete chrochtat a mlaskat stejně jako já.
|
Chilli con carne z hovězího masa, topinka
Ty
nejlepší topinky na světě, jak jistě všichni víme, dělala Martička
Vančurová ve filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“. To vám potvrdí
většina filmových pamětníků a především pes Gregor.
Ale vážně ... nepatřím k lidem, kteří by si v hospodách dávali
topinky s jakoukoli úpravou. Často se stane, že topinky jsou buďto
tak napité olejem, že si při jídle připadáte jako naftař na ropné
plošině, nebo natolik tvrdé, že k jejich pozření potřebujete
krokodýlí zuby a sílu dělníka v kamenolomu.
Žádná zlatá střední cesta! Zlatá, to je to správné slovo, protože v
Pivnici u Bětky ty topinky zlaté
jsou. Když jsem na jídelním lístku viděl, že topinky jsou přílohou k
Chilli con carne, trochu jsem nad tím zakroutil hlavou, protože
tohle původem mexické jídlo, které již dávno zdomácnělo i v těch
nejzapadlejších vískách českomoravskoslezské kotliny, si dovedu
představit s čerstvým chlebíčkem, s rýží a samozřejmě s tortillami.
Ale topinky? Ale topinky jo!
Chilli con carne bylo ostré akurát, voňavé a z velmi často
používaných ingrediencí v něm chyběla kukuřice, což jsem kvitoval s
povděkem, protože kukuřici raději přenechám drůbeži. Příjemnou
ostrost tmavých fazolí a masa jsem mohl krotit čerstvým pórkem,
rajčátkem a paprikou. Báječná kombinace! Fazole měkoučké a správně
propojená chuť s masem, tak, jak to u Chilli con carne má být. A k
tomu všemu zlatavé křupavé topinky. Co říct nakonec? Pochrochtal
jsem si a pomlaskal blahem díky dobrému nápadu a zlatým rukám paní
Bětky.
|
Dobře
kořeněná kotletka s pečenými brambory a česnekem
Kdo
zná majitele
Restaurace Brko, Tomáše Varmužu, dobře ví, že v tomhle podniku
zcela jistě najde i porce pro pořádné chlapy. Vepřová kotleta o váze
350g je toho dokladem. Neodolal jsem a na tento lehký obídek se také
zastavil.
První dojem, když vám slečna servírka položí na stůl veliký talíř
(na běžný plytký talíř by se tahle kotleta určitě nevešla) je, zda
to není náhodou připálené, protože masíčko je tmavé po povrchu a
stejně tak i na kolečka nakrájené brambory vypadají, jako by snad
byly v troubě o nějakou tu minutu déle. Stačí však lépe zaostřit a
zjistíte, že jak brambory tak i kotleta je potřená směsí koření,
která jako obvykle je tajemstvím šéfkuchaře, ale její základ zcela
jistě tvoří česnek a paprika.
Zapomeňte na to, že kotleta připravená v kuchyni Restautace Brko
bude vysušená tak, jak to u kotlet občas v restauracích bývá. Tahle
je uvnitř šťavnatá s plnou chutí čerstvého vepřového masa a teprve,
když sousto koušete, tak si tuto základní chuť mísíte s vynikajícím
kořením na kůrčičce, která příjemně křupe.
Stejně tak je to i s pečenými bramborami, křupavé a kořeněné na
povrchu, hladce bramborové uvnitř. Dost často si jakékoliv úpravy
brambor v přílohách jídel dosoluji. U těchto kořeněných to nebylo
třeba, byly naprosto akorát. Řeklo by se, co nějaká omáčka, nechybí
tomu nějaká omáčka nebo dressing? Přátelé, nechybí! Poctivá
šťávička, která se dostane ven z masa naprosto stačí. Cokoliv navíc
by zkazilo tu báječnou kombinaci, kterou dokáže jen dobrý kuchař na
dobrém grilu.
Čerstvá zelenina v přízdobě jen korunovala výsledek. Celkově je
tohle skvělé jídlo důkazem rčení, že v jednoduchosti je síla. Mám
snad jedinou připomínku, co tak ty porce dávat rovnou půlkilové? :-)
To abych si to mlaskání a chrochtání blahem ještě o kousek
protáhnul....
|
Další Bikocomovy ochutnávky: [1]
[2]
| |
Servis Šindlermotors i pro SKŮTRY
|
STŘELNICE PETŘVALD Doporučuji příznivcům sportovní střelby
|
Služby pro domácnosti a firmy, které doporučuji:
DERATIZACE a další služby
Firma je jednou z největších a nejlépe hodnocených ve svém
oboru, působí po celé republice.
|
Profesionální STUDNY A VRTY
Potřebujete studnu, průzkumné vrty, vsakovací vrty?
Potřebuje vaše studna čištění či údržbu?
|
|